Nováček si toho však buď nevšiml, nebo si netroufal naše počínání napodobit, takže i po skončení modlitby stále ještě držel čepici na klíně. Patřila mezi ony složité druhy pokrývek hlavy, v nichž lze roz- poznat prvky beranice, hulánské čáky, tvrďáku, vydrovky a bavlně- ného čepce, zkrátka jedna z těch ubohých věcí, jejichž němá ošklivost má v sobě něco hluboce výmluvného jako tvář imbecila. Byla oválná a vycpaná kosticemi; začínala třemi kulatými jelítky, potom se střídaly kosočtverce ze sametu a z králičích chlupů, oddělené červenou pás- kou; následoval jakýsi pytel vyztužený nahoře lepenkovým mnoho- úhelníkem se složitým prýmkováním, odkud visel na dlouhé a příliš tenké šňůrce jakýsi chomáček zlatých nití coby třapec. Byla nová: ští- tek se blýskal. „Vstaňte,“ řekl profesor. Vstal, čepice mu spadla. Celá třída se dala do smíchu. Sehnul se, aby ji zdvihl. Soused mu ji shodil loktem, zdvihl ji ještě jednou. „Odložte přece tu přilbu,“ nařídil mu profesor, který si občas rád zavtipkoval. Žáci vybuchli hlasitým smíchem, který chudáka tak zmátl, že ne- věděl, jestli má čepici podržet v ruce, pustit na zem nebo si ji dát na hlavu. Posadil se tedy zase a položil si ji na klín. „Vstaňte,“ opakoval profesor, „a řekněte mi své jméno.“ ¨ Nováček cosi nesrozumitelně zabreptal. „Opakujte to!“ Ozvalo se stejné mumlání přehlušené povykem třídy. „Hlasitěji!“ zvolal učitel. „Hlasitěji!“ Nováček otevřel v nejvyšším odhodlání obrovská ústa a z plných plic, jako by někoho volal, zařval slovo: „Šarbovari!“ Naráz zaburácel řev, stoupal v crescendu , ozývaly se v něm výbu- chy pronikavých hlasů (žáci ječeli, vyli, dupali, opakovali: „Šarbo- vari! Šarbovari!“ ) , potom se rozplynul do jednotlivých tónů a velice zvolna se utišoval, přičemž občas začínal znova v některé lavici, odkud sem tam vybuchl tlumený smích jako špatně uhašená prs- kavka.
Avšak pod prškou písemných trestů zavládl zas postupně ve třídě pořádek a profesor, který konečně pochytil jméno Charles Bovary, když si je dal nadiktovat, nahláskovat a znovu přečíst, nařídil nešťast- níkovi, aby se šel posadit do lavice pro lenochy hned pod katedrou. Chlapec vstal, ale než vyšel z lavice, zaváhal. „Co hledáte?“ zeptal se profesor. „Čepi…,“ odpověděl plaše nováček a neklidně se rozhlížel. „Pět set veršů celé třídě!“ Zuřivý výkřik zarazil jako Quos ego nový povyk. – „Tak přece dejte pokoj!“ pokračoval profesor rozhořčeně a otíral si čelo kapesníkem, který si vyndal z baretu. „A vy, nový žáku, mi opíšete dvacetkrát sloveso ridiculus sum .“ Potom mírnějším hlasem dodal: „Však tu svou čepici najdete, nikdo vám ji přece neukradl!“ Všechno se zase uklidnilo. Hlavy se sklonily nad deskami a nováček seděl dvě hodiny zcela vzorně, i když se mu občas na tváři rozmázla papírová kulička, vymrštěná nožičkou od pera. On se však jen otřel rukou a zůstal nehybně sedět se sklopenýma očima. Večer ve studovně vytáhl z psacího pultu chrániče na rukávy, dal si do pořádku své věci, pečlivě si linkoval papíry. Viděli jsme, jak svě- domitě pracuje: hledal všechna slova ve slovníku a velice se přičiňo- val. Dobré vůli, kterou projevoval, patrně vděčil za to, že nemusel jít do nižší třídy: postrádal totiž elegantní způsob podání, i když pravidla znal obstojně. Základům latiny ho naučil farář v jeho vesnici, neboť rodiče ho ze šetrnosti začali posílat do gymnázia, jak nejpozději to šlo. Jeho otec, pan Charles Denis Bartholomé Bovary, bývalý pomoc- ník štábního chirurga, se v roce 1812 zapletl do jakési aféry kolem odvodů a musel odejít z vojenské služby: využil tedy svých osobních předností k tomu, aby získal věno šedesáti tisíc franků, které měla do- stat dcera obchodníka s pleteným zbožím, jež se zamilovala do jeho pěkné postavy. Byl to hezký, vychloubavý muž, hlasitě řinčel ostru- hami, nosil licousy, které mu splývaly s knírem, na prstech měl vždycky prsteny, oblékal se do šatů nápadných barev a vzezření hrdiny se v něm snoubilo s laciným elánem obchodního cestujícího. Když
10
11
Made with FlippingBook - Online magazine maker