v závěrečné scéně. Je to něco nádherného, něco úchvatného! Nato Charles naléhal: „Vrátíš se domů v neděli. Rozhodni se přece! Neměla by ses toho vzdávat, jestli jen v nejmenším cítíš, že ti to udělá dobře!“ Mezitím od okolních stolů odcházeli lidé a blízko nich se diskrétně postavil číšník; Charles pochopil a vytáhl peněženku, písař mu však zadržel ruku, a neopomněl dokonce nechat na stolku dva stříbrňáky, kterými zazvonil o mramorovou desku. „To mě opravdu mrzí,“ zamumlal Bovary, „že si děláte takovou…“ Léon jen pohrdavě mávl rukou gestem plným srdečnosti a vzal si klobouk: „Tak tedy dohodnuto, že? Zítra v šest.“ Charles znovu protestoval, že nemůže zůstat déle, ale Emmě v tom nic nebrání… „Já totiž…,“ koktala s podivným úsměvem, „já dobře nevím…“ „No tak si to rozmyslíš, uvidíme, ráno budeme moudřejší…“ Potom se obrátil na Léona, který je doprovázel: „Teď když jste v našem kraji, přijdete k nám, doufám, někdy na ve- čeři?“ Písař prohlásil, že jistě přijde, neboť potřebuje stejně zajet do Yonville v jedné úřední záležitosti. A rozloučili se před průjezdem Saint-Herbland v okamžiku, kdy hodiny na katedrále odbíjely půl dvanácté.
ČÁST TŘETÍ
270
Made with FlippingBook - Online magazine maker