Za noci se vraceli. Člun plul podél ostrovů. Zůstávali oba vzadu, skryti ve stínu, beze slova. Čtyřhranná vesla zvonila v kovových pan- tech a v tom tichu to znělo jako odměřované údery metronomu; vzadu nepřestávalo měkce klapat kormidlo táhnoucí se vodou. Pojednou se vynořil měsíc; neopomněli ho popsat velkými slovy, připadal jim zádumčivý a poetický. Emma dokonce začala zpívat: „Jednou, ach vzpomínáš? My večer pluli tiše… atd.“ Její melodický a slabý hlas se ztrácel ve vlnách a vítr odnášel její trylky, kterým Léon naslouchal jako tlukotu křídel kolem sebe. Opírala se proti němu o stěnu šalupy, kam vnikal měsíční svit ote- vřenou okenicí. Černé šaty, jejichž záhyby se vějířovitě rozšiřovaly, ji dělaly štíhlejší a větší. Měla hlavu zdviženou, ruce sepjaté a hleděla vzhůru k obloze. Chvílemi ji stín vrb celou zakryl, potom se najednou zase objevila jako vidina v měsíčním světle. Léon vedle ní na zemi nahmátl hedvábnou stužku červenou jako vlčí mák. Lodník si ji prohlížel a posléze řekl: „Tu tady možná nechal někdo z té společnosti, kterou jsem ne- dávno vezl. Byl to houf šprýmařů, páni i dámy, a měli koláče, šam- paňské, trubky a já nevím co ještě! Zvlášť jeden z nich, takový vysoký hezký člověk s knírkem všechny náramně bavil! A oni mu říkali: ‚Tak nám ještě něco pověz… Adolphe… Dodolphe…‘ nebo tak nějak.“ Emma se zachvěla. „Je ti něco?“ zeptal se Léon a přisedl k ní blíž. „To nic není. Asi ten noční chlad.“ „A o ženy jistě taky nemá nouzi,“ dodal starý námořník tiše v do- Museli si však říci sbohem. Loučení bylo smutné. Měl posílat své dopisy ke staré Rolletové; a dala mu tak přesné pokyny ohledně dvo- jité obálky, že nesmírně obdivoval její milostnou vychytralost. „Říkáš tedy, že je vše v pořádku?“ zeptala se, když se naposled líbali. Ano, ovšem! – Ale proč jen, uvažoval potom, když se vracel sám ulicemi, jí na té plné moci tolik záleží? mnění, že tím cizímu pánovi říká něco zdvořilého. Potom si plivl do dlaní a znovu se chopil vesel.
302
Made with FlippingBook - Online magazine maker