Samotnou ji uviděl až velice pozdě večer v uličce za zahradou, v téže uličce, kde chodívala s tím druhým. Byla bouřka a oni spolu hovořili pod deštníkem v záři blesků. Připadalo jim nesnesitelné, že se musí rozloučit. „Radši umřít!“ říkala Emma. Vrátili se ještě jednou k sobě a znovu se políbili, slíbila mu, že brzy přijde na nějaký způsob, jak by se mohli pravidelně a bez omezení vídat aspoň jednou týdně. Nepochybovala o tom. Dělala si ostatně velké naděje, očekávala peníze. Proto si také koupila do svého pokoje dvě žluté záclony s širokými pruhy, které jí pan Lheureux vychválil pro jejich láci; toužila po koberci a Lheureux prohlásil, „že to přece nebude stát majlant“, a zdvořile se nabídl, že jí nějaký opatří. Nemohla se už bez jeho služeb obejít. Posí- lala pro něj dvacetkrát za den a on hned všeho nechal, ani slovem ne- zareptal. Lidem bylo také nepochopitelné, proč u ní každý den obědvá stará Rolletová, a proč k ní dokonce chodí na soukromé návštěvy. Právě v tomto období, začátkem zimy, ji zřejmě popadlo vášnivé zaujetí pro hudbu. Zmítala hlavou na jeho rameni a plakala. „Sbohem…! Sbohem! Kdy tě zas uvidím?“ Jednou večer, když ji Charles poslouchal, začala jeden kousek opa- kovat čtyřikrát za sebou a stále se na sebe zlobila, kdežto on v tom nepoznával žádný rozdíl a povzbuzoval ji: „Výborně…! Velmi pěkně! Co se zlobíš? Pokračuj!“ „Ale ne, hraju ohavně! Mám zdřevěnělé prsty.“ Druhý den ji poprosil, aby mu ještě něco zahrála . „Dobře, abych ti udělala radost.“ A Charles přiznal, že trochu pozapomněla hrát. Pletla si rozpětí,
Kapitola čtvrtá
L
éon se začal před kamarády tvářit povýšeně, vyhý- bal se jejich společnosti a úplně zanedbával své soudní spisy.
Čekal na její dopisy, četl je zas a znovu. Psal jí. Vybavoval si ji celou silou své touhy a svých vzpo- mínek. Místo aby jeho přání znovu ji spatřit její ne- přítomností sláblo, sílilo naopak natolik, že jednoho sobotního rána utekl z kanceláře. Když v návrší spatřil v údolí kostelní věž s plechovou korouhvičkou otáčející se ve větru, pocítil potěšení, promísené vítězoslavnou ješit- ností a sobeckým dojetím, jaké asi pociťují milionáři, když se vracejí na návštěvu do rodné vsi. Potuloval se kolem jejího domu. V kuchyni svítila lampa. Vyhlížel za okny její stín. Nic se neobjevilo. Když ho uviděla stará Lefrançoisová, vítala ho s velkým halasem a prohlásila, že „je větší a štíhlejší“, kdežto Artémise se zdálo, „že zesílil a že je snědší“. Povečeřel v malém sále jako kdysi, ale sám, bez výběrčího, neboť Bineta omrzelo čekat na Vlaštovku , s konečnou platností posunul svou večeři o hodinu dopředu a jídal teď přesně o páté hodině, a to ještě obvykle tvrdil, že se ty staré pendlovky opožďují . Léon se konečně rozhodl, šel k lékařovým dveřím a zaklepal. Paní byla ve svém pokoji a přišla dolů až za čtvrt hodiny. Pán se zdál nad- šen, že ho zas vidí, ale nehnul se z domu celý večer ani celý druhý den.
hmatala vedle, potom se uprostřed hry zarazila: „S tím je konec! Ledaže bych brala hodiny, ale…“ Kousla se do rtů a dodala: „Dvacet franků za hodinu, to je trochu moc!“
„Opravdu… to je…,“ řekl Charles a hloupě se přitom pochechtá- val. „Ale přece si myslím, že by se snad sehnalo něco lacinějšího,
306
307
Made with FlippingBook - Online magazine maker