Emma ji znala od jednoho konce k druhému, věděla, že po té a té louce přijde telegrafní sloup, potom jilm, stodola nebo cestářova bouda. Někdy dokonce zavírala oči, aby se dala překvapit. Nikdy však neztrácela bezpečný odhad, jakou vzdálenost je ještě nutno urazit. Konečně se začaly blížit cihlové domky, pod koly duněla země, Vlaštovka proklouzávala kolem zahrad, kde bylo mezi tyčkami plotu vidět sochy, sestřižené tisy, houpačku. Potom se naráz objevilo město. Svažovalo se dolů jako amfiteátr, nořilo se do mlhy a za mosty se nepravidelně rozšiřovalo. Širý kraj potom jednotvárným zvlněním stoupal dál, až se v dálce setkal s nezřetelným okrajem bledé oblohy. Když se na krajinu hledělo takhle shora, vypadala celá nehybná jako obraz; v jednom rohu se kupily zakotvené lodi, řeka vinula svůj kulatý oblouk pod zelenými kopci a ostrovy podlouhlého tvaru vypadaly na vodě jako velké černé ryby zaražené na jednom místě. Tovární ko- míny vypouštěly obrovské hnědé chocholy, jejichž konec neustále ulétal. Bylo slyšet hučení sléváren, do něhož zaznívala jasná zvon- kohra z kostelů, které se tyčily v mlze. Holé stromy na bulvárech tvo- řily mezi domy fialové houští a střechy lesknoucí se deštěm se nestejně zrcadlily podle výšky čtvrtí. Občas zavál vítr a odnášel mraky k návrší Sainte-Catherine jako vzdušné vlnobití, které se tiše láme o útesy. Z nakupení všech těch životů stěsnaných v takovém množství po- ciťovala Emma cosi jako závrať a srdce se jí z toho prudce dmulo, jako by všech těch sto dvacet tisíc duší, které se tam zachvívaly, k ní najed- nou vysílalo výdech vášní, které jim přičítala. V tom širém prostoru se její láska rozpínala a bouřlivěla v nezřetelném hučení, které k Emmě doléhalo. Rozlévala se jí zas z nitra ven, na náměstí, pro- menády, ulice a staré normandské město se jí rozprostíralo před očima jako nějaká obrovská metropole, jako Babylón, kam vstupuje. Oběma rukama se opírala o okénko, vykláněla se ven a vdechovala vánek; trojspřeží klusalo, kamení vrzalo v blátě, dostavník se kymácel a Hivert zdálky pokřikoval na dvoukolky, zatímco měšťané, kteří strá- vili noc v Bois-Guillaume, klidně sjížděli dolů po návrší ve svých ma- lých rodinných kočárech.
Kapitola pátá
B
ývalo to ve čtvrtek. Vstávala a tiše se strojila, aby nevzbudila Charlese, který by namítal, že se chystá příliš brzy. Potom přecházela sem a tam, zastavo- vala se před okny a dívala se na náměstí. Rozbřesk prosvítal mezi sloupy tržnice a v bledém jitřním světle bylo na lékárníkově domě se zavřenými oke-
nicemi vidět velká písmena jeho vývěsního štítu. Když hodiny ukazovaly čtvrt na osm, odcházela ke Zlatému lvu , zí- vající Artémise jí chodila otevírat. Potom pro milostivou paní roz- hrábla žhavé uhlíky, zakryté popelem. Emma zůstávala v kuchyni sama. Občas vycházela ven. Hivert beze spěchu zapřahal koně a při- tom poslouchal starou Lefrançoisovou, která vystrkovala z okénka hlavu v bavlněném čepci, pověřovala ho různými úkoly a dávala mu k tomu tolik výkladů, že by byly každého jiného popletly. Emma po- dupávala podrážkou botek na dlážděném dvoře. Konečně dojedl polévku, oblékl si formanský plášť, zapálil si dýmku, uchopil bič a klidně se uvelebil na kozlíku. Vlaštovka vyjela mírným klusem a v rozmezí tři čtvrti míle se občas zastavovala, aby nabrala cestující, kteří na ni čekali u kraje cesty před vrátky do dvora a už ji vyhlíželi. Ti, kteří den předtím ohlásili svou jízdu, si dávali na čas, někteří z nich dokonce byli ještě doma v posteli; Hivert volal, křičel, klel, potom slézal z kozlíku a hlučně bušil do dveří. Prasklými okénky fičel dovnitř vítr. Mezitím se všechny čtyři lavičky zaplnily, vůz ujížděl, jabloně se míhaly jedna za druhou a silnice ubíhala mezi dvěma příkopy plnými žluté vody a neustále se zužovala směrem k obzoru.
310
311
Made with FlippingBook - Online magazine maker