Potom však podlehl příliš silné žádosti: „Tak tedy ano!“ Vlekl se k ní po kolenou a nedbal na svůj domácí kabát. „Proboha, zůstaňte! Miluji vás!“ Objal ji kolem pasu. Paní Bovaryové prudce stoupla do tváře vlna ruměnce. Se straš- ným pohledem ucouvla a zvolala: „Nestydatě využíváte mého zoufalství! Jsem k politování, ale ne na prodej!“ A odešla. Notář zůstal, jako by ho polil, a upřeně hleděl na své pěkné vyší- vané domácí střevíce. Byl to dárek z lásky. Pohled na ně ho nakonec ukonejšil. Usoudil ostatně, že takové dobrodružství by ho bylo za- vedlo příliš daleko. „Ten bídák! Ten sprosťák! Taková hanebnost!“ říkala si, když ner- vózně prchala pod osikami podél cesty. Zklamání z neúspěchu zvy- šovalo rozhořčení uraženého studu, zdálo se jí, jako by ji Prozřetelnost začala zuřivě pronásledovat; to jen roznítilo její pýchu – nikdy ještě nepocítila takovou úctu k sobě a takové pohrdání k dru- hým. Posedla ji jakási bojovnost. Měla chuť mužské bít, naplivat jim do tváře, všechny je rozdrtit; a rychlými kroky kráčela stále dál, bledá, rozechvělá, naplněná zuřivostí, těkajíc uslzeným pohledem po prázd- ném obzoru, a jako by si libovala v nenávisti, kterou se zalykala. Když spatřila svůj dům, zmocnila se jí malátnost. Nemohla jít dál, musela však – kam by mohla utéci? Na prahu na ni čekala Félicité. „Tak jak?“ „Ne!“ řekla Emma. A čtvrt hodiny obě uvažovaly o lidech v Yonville, kteří by snad byli ochotni jí pomoci. Ale pokaždé když Félicité někoho jmenovala, Emma namítala: „To nemá smysl. Ti nepůjčí.“ „A za chvíli se vrátí pán!“ „Já vím… Nech mě o samotě.“
352
Made with FlippingBook - Online magazine maker