Emma sem přiběhla hnána jakýmsi děsem, který ji pudil pryč z do- mova. Ležela na zádech nehybně a se strnulým pohledem a jen matně rozeznávala předměty, ačkoli na ně se slaboduchou vytrvalostí upí- nala veškerou pozornost. Prohlížela si trhliny na zdi, dvě polena doutnající vedle sebe a dlouhého pavouka, který jí lezl nad hlavou ve škvíře trámu. Konečně sebrala myšlenky. Vzpomínala si… Jednou s Léonem… Ale to už je tak dávno… Nad říčkou tehdy svítilo slunce a voněly plaménky… Stržena vzpomínkami jako zpěněnou bystři- nou, rozpomněla se po chvíli i na včerejší den. „Kolik je hodin?“ zeptala se. Stará Rolletová vyšla ven, zdvihla prsty pravé ruky k nebi směrem, kde bylo nejjasnější, a pomalu se vrátila se slovy: Vždyť on přijede. Určitě! Jistě sehnal peníze. Ale půjde patrně k nim, neboť netuší, že ona je zde; a přikázala kojné, aby utíkala k ní domů a přivedla ho sem. „Pospěšte si!“ „Vždyť už běžím, milostpaní, už běžím.“ „Brzy budou tři.“ „Děkuju, děkuju!“ Teď se divila, že na něj nepomyslela hned. Včera dal slovo, jistě je nezruší; a Emma se už viděla u Lheureuxe, jak klade na jeho psací stůl ty tři bankovky. Potom si bude muset vymyslet nějakou historku, která by Bovarymu všechno vysvětlila. Jakou? Kojná se však dlouho nevracela. Jelikož v chalupě nebyly hodiny, Emma si pomyslela, že možná jí jen čas připadá tak dlouhý. Začala se procházet po zahradě, pomalu, co noha nohu mine, šla po cestě podél živého plotu, a pak se zas rychle vracela v naději, že se stará Rolletová vrátila jinou cestou. Konečně znavena čekáním, udolána všemožným potlačovaným podezřením, nevědouc už ani, je-li tu sto let, nebo mi- nutu, sedla si do rohu, zavřela oči a zacpala si uši. Vrzla vrátka; Emma vyskočila a ještě než mohla promluvit, řekla jí stará Rolletová: „Nikdo u vás není!“
„Jak to?“ „Ne, nikdo. A pán pláče. Volá vás. Hledají vás.“
Emma neodpověděla. Prudce oddechovala, koulela očima, rozhlí- žejíc se kolem sebe, zatímco vesničanka, poděšená jejím výrazem, in- stinktivně couvala, neboť se domnívala, že se Emma zbláznila. Ta se najednou udeřila do čela, vykřikla, neboť jako mohutný blesk černou nocí projela jí duší vzpomínka na Rodolpha. On je tak dobrý, jemný, velkorysý! A ostatně, kdyby váhal, však ona ho donutí, připomene mu jediným pohledem jejich ztracenou lásku. Vydala se tedy do La Huchette, aniž si uvědomila, že se běží nabízet k něčemu, co ji před chvílí tak rozhořčilo, a aniž měla sebemenší tušení, že to je prostituce.
356
357
Made with FlippingBook - Online magazine maker