Začal tedy vysvětlovat své tehdejší chování a omlouval se neurči- tými slovy, protože ho nic lepšího nenapadlo. Dala se strhnout jeho slovy, ještě více však jeho hlasem a pohledem na jeho osobu; takže se nakonec tvářila, jako by věřila – či snad věřila doopravdy – zámince, kterou uváděl jako důvod jejich rozchodu: je to tajemství, na němž závisí čest a snad i život jedné třetí osoby. „Ať už tomu bylo jakkoli,“ řekla a upřela na něj smutný pohled, „hodně jsem vytrpěla.“ Odpověděl filozofickým tónem: „Takový je život.“ „A byl život dobrý alespoň k vám,“ pokračovala Emma, „od té doby, co jsme se rozešli?“ „Ani dobrý, ani špatný.“ „Bylo by možná bývalo lépe, kdybychom se nerozešli.“ „Ano… snad.“ „Myslíš?“ a přistoupila k němu blíž. A vzdychla si: „Ach, kdybys věděl, Rodolphe! Já jsem tě tolik milovala!“ V tom okamžiku ho vzala za ruku a zůstali tak s propletenými prsty jako tehdy poprvé na hospodářské výstavě. Z hrdosti se nechtěl pod- dat dojetí. Ona se mu však stulila na prsa a řekla: „Jak jsi mohl chtít, abych žila bez tebe? Od štěstí si člověk těžko odvyká! Byla jsem zoufalá! Myslela jsem, že umřu. Však ti o tom všem povím. A ty… ty jsi přede mnou utíkal!“ Vskutku si po celá ta tři léta dával pozor, aby se s ní nesetkal, z při- rozené zbabělosti, která je charakteristická pro silné pohlaví; a Emma pokračovala s roztomilými pohyby hlavy, lichotivěji než zamilovaná kočka: „Miluješ jiné, jen se přiznej. Ale já je opravdu chápu, a omlouvám, jistě jsi je svedl, jako jsi svedl mne. Ty jsi zkrátka muž! Máš všechno, čeho je třeba, aby tě ženy milovaly. Ale začneme znovu, viď? Budeme se milovat! Podívej, směju se, jsem šťastná…! Tak přece promluv!“ A byl na ni rozkošný pohled, jak se jí v očích zachvívala slza jako kapka deště po bouři v modrém květném kalichu.
Kapitola osmá
P
o cestě uvažovala: Co mu řeknu? Čím začnu? A jak šla dál, poznávala keře, stromy, kručinku na stráni a tam vzadu zámek. Vrátila se k poci- tům své první lásky a její ubohé sevřené srdce se rozpínalo milostným citem. Do tváře jí vál vlahý vítr, tající sníh po kapkách padal z pupenů
na trávu. Vstoupila jako kdysi vrátky v parku, potom přišla na nádvoří, vrou- bené dvojitou řadou košatých lip. Jejich dlouhé větve svištěly, jak se kolébaly ve větru. Psi u bud se všichni rozštěkali a štěkot se rozléhal široko daleko, přesto se nikdo neobjevil. Vyšla nahoru po širokém rovném schodišti, které ústilo na chodbu se zaprášenými dlaždicemi; na ni vedly dveře několika pokojů za sebou, jako to bývá v klášterech nebo v hostincích. Jeho pokoj je vzadu, docela na konci vlevo. Když položila ruku na kliku, síly ji na- jednou opustily. Třeba nebude doma, téměř si to přála; a přitom to byla jediná její naděje, poslední šance na záchranu. Na okamžik sou- středila myšlenky, a dodávajíc si odvahy vědomím, že je to v daném okamžiku nezbytné, vstoupila dovnitř. Seděl před krbem, opřen oběma nohama se opíral o obrubeň a kouřil dýmku. „Ach, to jste vy!“ řekl a vyskočil. „Ano, já… Ráda bych vás, Rodolphe, požádala o radu.“ A ať se snažila sebevíc, nemohla ze sebe vypravit nic dalšího. „Nezměnila jste se, jste stále tak půvabná!“ „Smutný půvab, příteli,“ odpověděla trpce, „když jste jím pohrdl.“
358
359
Made with FlippingBook - Online magazine maker