Přitáhl si ji na klín a hřbetem ruky laskal její uhlazený účes, na němž se v podvečerním světle mihotal jako zlatý šíp poslední paprsek slunce. Nakláněla čelo; nakonec ji zlehka, jen letmým dotykem rtů políbil na víčka. „Ale ty jsi plakala!“ řekl. „Proč?“ Rozeštkala se. Rodolphe se domníval, že to je výbuch lásky; a pro- tože nic neříkala, považoval její mlčení za poslední projev studu a zvo- lal: „Odpusť mi! Ty jediná se mi líbíš! Byl jsem hloupý a zlý! Miluju tě, vždycky tě budu milovat! Co je ti? Řekni mi to přece!“ Klekal si na kolena. „Tak tedy… jsem na mizině, Rodolphe! Musíš mi půjčit tři tisíce franků!“ „Ale… ale,“ řekl a zvolna vstával, přičemž jeho tvář nabývala váž- ného výrazu. „Víš,“ pokračovala rychle, „můj muž si uložil celé jmění k jednomu notáři, a ten uprchl. Vypůjčovali jsme si, pacienti neplatili. Likvidace ostatně není ještě skončena; později něco dostaneme. Ale dnes nám kvůli třem tisícům franků zabaví majetek, teď, zrovna v tomto oka- mžiku, a tak jsem přišla k tobě, protože jsem spoléhala na tvé přátel- ství.“ Ach, pomyslel si Rodolphe, který najednou nesmírně zbledl, tak proto přišla! Nelhal. Kdyby je měl, byl by jí je patrně dal, i když je neobyčejně nepříjemné dělat takové šlechetné skutky; ze všech pohrom, které dopadají na lásku, je patrně žádost o peníze ta nejmrazivější a nejvíc zničující. Chvíli na něj hleděla. „Ty je nemáš?“ Opakovala několikrát za sebou: „Ty je nemáš…! Taky jsem si mohla ušetřit tuhle poslední hanbu. Nikdy jsi mne nemiloval! Nejsi o nic lepší než ti ostatní.“ Konečně řekl velice klidně: „Já je nemám, drahá paní.“
361
Made with FlippingBook - Online magazine maker