Když přišel farář, zeptal se, jak se vede panu Bovarymu, a po lékár- níkově odpovědi podotkl: „Rána je ještě příliš čerstvá, rozumějte.“ Nato mu Homais blahopřál, že není jako ostatní vystaven nebez- pečí, že ztratí milovanou družku, z toho se pak vyvinula diskuze o kněžském celibátu. „Není přece přirozené,“ řekl lékárník, „aby se muž obešel bez ženy! Staly se zločiny…“ „Ale ke všem kozlům!“ zvolal duchovní. „Jak chcete, aby někdo, kdo je vázaný manželstvím, zachoval například zpovědní tajemství?“ Homais zaútočil na zpověď, Bournisien ji hájil; rozhovořil se o tom, k jakým náhradám škod už její zásluhou došlo. Uváděl různé příběhy o zlodějích, z nichž se rázem stali poctivci. Vojáci přistupující ke stánku kajícnosti cítili najednou, jak jim padají šupiny z očí. Ve Freiburgu byl jeden kněz… Jeho společník spal. Potom kněz, kterému bylo v těžkém vzduchu místnosti trochu dusno, otevřel okno, což lékárníka probudilo. „Mohu vám nabídnout šňupeček?“ řekl mu. „Vezměte si, to člověka povzbudí.“ Někde v dálce se ozýval nepřetržitý táhlý štěkot. „Slyšíte, jak vyje pes?“ řekl lékárník. „Psi prý cítí mrtvé,“ odpověděl duchovní. „To máte jako včely; když někdo v domě zemře, odlétnou z úlu.“ Homais proti těm předsudkům nic nenamítal, protože už zase usnul. Zdatnější pan Bournisien ještě chvíli neslyšně pohyboval rty, potom nenápadně sklonil bradu, pustil velkou černou knihu a začal chrápat. Seděli tak proti sobě s vystrčeným břichem, s opuchlým obličejem, s mrzutým výrazem – konečně se po tolika potyčkách setkávali ve stejné lidské slabosti a nehýbali se o nic více než ta mrtvá vedle nich, která vypadala, jako by spala. Když Charles vstoupil, neprobudil je. Přicházel naposled se s ní rozloučit.
381
Made with FlippingBook - Online magazine maker