Aromatické byliny dosud doutnaly a obláčky modravé páry se mí- sily u okna s mlhou, která vnikala dovnitř. Svítilo několik hvězd a noc byla vlažná. Vosk kanul velkými slzami po svících na pokrývku. Charles se díval, jak svíce hoří; unavoval si oči pohledem do jejich žlutě zářivého plamene. Na jejích atlasových šatech, bílých jako měsíční svit, se mihotaly odlesky. Emma pod nimi mizela, a jemu se zdálo, že se rozlévá mimo sebe a že matně splývá s okolními věcmi, s tím tichem a nocí, s tím větrem, který vane kolem, s těmi vlhkými vůněmi, které stoupají vzhůru. Potom ji najednou před sebou viděl na zahrádce v Tostes, na la- vičce u trnitého houští nebo v rouenských ulicích, na prahu jejich domu, na dvoře v Bertaux. Slyšel ještě smích rozveselených chlapců tančících pod jabloněmi; ložnice byla naplněna vůní z jejích vlasů a její šaty se mu chvěly v náručí a praskaly jako jiskry. Byly to tytéž šaty, tady tyto! Dlouze si tak vybavoval všechny ty zmizelé okamžiky štěstí, její postoje, pohyby, zabarvení jejího hlasu. Po jednom návalu zoufalství přicházel druhý a stále další, nevyčerpatelné jako vlny stoupajícího přílivu. Zmocnila se ho strašná zvědavost, pomalu, rozechvěle nadzdvihl špičkami prstů závoj. Avšak vykřikl hrůzou a probudil oba spící. Od- vedli ho dolů do jídelny. Potom přišla Félicité se vzkazem, že pán si přeje Emminy vlasy. „Tak jí nějaké ustřihněte!“ řekl lékárník. A jelikož si netroufala, přistoupil sám s nůžkami v ruce k mrtvé. Třásl se tak silně, že na několika místech píchl do kůže na skráních. Konečně se obrnil proti dojetí a dvakrát třikrát nazdařbůh střihl, což zanechalo v těch krásných černých vlasech bílá místa. Lékárník a farář se zas vrátili každý ke své činnosti, přičemž si občas zdřímli, a pokaždé když se probudili, jeden druhého obviňoval, že usnul. Nato pan Bournisien pokropil pokoj svěcenou vodou a Ho- mais nasypal na podlahu trochu chlóru.
Félicité pro ně neopomněla připravit na prádelník láhev kořalky, sýra a pořádný bochánek. Však také lékárník, který už to nemohl vy- držet, okolo čtvrté hodiny ranní povzdechl: „Na mou duši, dal bych si s potěšením něco na posilněnou!“ Duchovní se nedal dvakrát prosit; šel odsloužit mši, vrátil se; potom jedli a přiťukli si; trochu se přitom smáli, aniž věděli proč, roz- jařeni neurčitým veselím, které na člověka přichází po tom, kdy delší dobu setrvává ve smutku; a při poslední skleničce poklepal kněz lé- Dole na chodbě potkali přicházející dělníky. Nato musel Charles podstoupit dvouhodinová muka, kdy kladivo bušilo do prken. Potom ji snesli dolů v dubové rakvi, kterou vložili do obou dalších; ježto však truhla byla příliš široká, bylo třeba ucpat mezery vlnou z matrace. Když konečně byla všechna tři víka ohoblována, přitlučena a sleto- vána, vystavili rakev před dveře; otevřeli je dokořán a obyvatelé Yon- ville se začali hrnout. Přijel otec Rouault. Když spatřil černý příkrov, omdlel na náměstí. kárníkovi na rameno a řekl mu: „My se nakonec dohodneme!“
382
383
Made with FlippingBook - Online magazine maker