byla mrtvá, přece by se o tom vědělo? Ale ne, na krajině nebylo nic neobvyklého: nebe bylo modré, stromy se kývaly; kolem přešlo stádo ovcí. Spatřil městečko; viděli ho, jak přijíždí skloněný nad koněm; bil ho zuřivými údery a koníkovi stékala krev zpod řemenů. Když zase nabyl vědomí, s pláčem se vrhl Bovarymu do náruče: „Moje dcera! Emma! Mé dítě! Co se stalo?“ A Bovary vzlykal: „Já nevím, já nevím! Je to kletba!“ Lékárník je od sebe odtrhl. „Je zbytečné vykládat ty hrozné podrobnosti. Budu potom infor- movat pána sám. Přicházejí lidé. Trochu důstojnosti u všech všudy, trochu filozofie!“ Ubohý Charles chtěl ukázat, že je statečný, a několikrát opakoval: „Ano… odvahu!“ „No dobře,“ zvolal stařík, „když odvahu, tak teda odvahu, u sta hromů! Doprovodím ji až do hrobu.“ Zazněl zvon. Všechno bylo připraveno. Bylo nutno vydat se na cestu. A když vedle sebe seděli na lavici na kůru, viděli před sebou tři kos- telní zpěváky, kteří neustále přecházeli sem a tam a zpívali žalmy. Hráč na serpent dul do svého nástroje z plných plic. Pan Bournisien ve vší parádě zpíval pronikavým hlasem; klaněl se před tabernáklem, zdvi- hal ruce, rozpřahoval paže. Lestiboudois chodil po kostele se svou kosticovou hůlkou; rakev stála před zpěváckým pultem mezi čtyřmi řadami voskovic. Charles měl chuť vstát a zhasnout je. Snažil se však přimět se ke zbožnosti, povznést se k naději na bu- doucí život, kde se s ní setká. Představoval si, že odcestovala, někam daleko, už dávno. Když si však pomyslel, že je tady pod tím víkem a že je všemu konec, že ji spustí do země, zmocňovala se ho divoká, černá, zoufalá zuřivost. Chvílemi měl pocit, že už necítí vůbec nic; a vychutnával toto zmírnění své bolesti, i když si zároveň vyčítal, že je ničema. Na dlaždicích se ozvaly stejnoměrné údery podobné suchému klapotu okované hole. Přicházelo to zezadu a zastavilo se to náhle
Kapitola desátá
D
ostal lékárníkův dopis teprve šestatřicet hodin po události a s ohledem na jeho citlivost nastylizoval pan Homais psaní tak, že vůbec nebylo jasné, jak se věci vlastně mají. Nejdřív to staříka sklátilo jako záchvat mrtvice, potom vyrozuměl, že Emma mrtvá není. Ale
mohla by být… Konečně si natáhl halenu, vzal klobouk, připjal ostruhy a tryskem vyrazil; celou cestu starý Rouault těžce oddychoval a sžíral se úzkostí. Jednou dokonce musel sestoupit z koně. Neviděl už před sebe, slyšel kolem sebe hlasy, měl dojem, že zešílí. Rozednilo se. Spatřil na stromě tři spící černé slepice; zachvěl se děsem nad tou předzvěstí. Tu slíbil Panně Marii, že věnuje kostelu tři ornáty a že půjde bos od hřbitova v Bertaux až do kaple ve Vassonville. Přijel do Maromme, s pokřikem svolával celou hospodu, úderem ramene vyrazil dveře, skočil k pytli ovsa, nalil do žlabu láhev sladkého moštu a znovu nasedl na koníka, který uháněl, až mu zpod všech čtyř podkov lítaly jiskry. Říkal si, že ji jistě zachrání; lékaři určitě najdou nějaký lék. Vzpo- mínal na všechna zázračná uzdravení, o kterých kdy slyšel. Potom ji najednou viděl mrtvou. Ležela před ním uprostřed sil- nice, natažená na zádech. Zatáhl za uzdu a přelud zmizel. V Quincampoix vypil pro povzbuzení tři kávy, jednu za druhou. Uvažoval, že jde o mýlku ve jméně. Hledal dopis po kapsách, na- hmatal jej, ale netroufal si jej otevřít. Nakonec ho napadlo, že si z něho někdo udělal blázny , že je to třeba něčí pomsta, že si to možná vymyslel nějaký opilec; a ostatně kdyby
384
385
Made with FlippingBook - Online magazine maker