Když se Charles vrátil domů, svlékl se a otec Rouault si zase na- vlékl svou modrou halenu. Byla nová, a jelikož si cestou často utíral oči do rukávů, barva mu pustila na obličej a stopy po slzách na ní tvo- řily pruhy ve vrstvě prachu, který ji pokrýval. Stará paní Bovaryová byla s nimi. Všichni tři mlčeli. Konečně si stařík vzdychl: „Vzpomínáte si, příteli, jak jsem za vámi přišel do Tostes tehdy, když jste ztratil svou první nebožku? Tehdy jsem vás utěšoval! To jsem nacházel slova, ale dnes…“ Potom dlouze zasténal, přičemž se mu zvedla hruď: „Se mnou je konec, víte! Viděl jsem, jak mi odchází žena… potom syn… a dnes dcera!“ Chtěl se vrátit do Bertaux, neboť by prý v tomto domě nemohl spát. Dokonce odmítl setkat se s vnučkou. „Ne, ne! To by mě roztesknilo ještě víc. Jenom ji za mne polibte. Sbohem! Jste hodný člověk! A na tohle nikdy nezapomenu,“ dodal, poplácávaje si na stehno, „nebojte se, tu krůtu budete dostávat dál.“ Když však vyjel na návrší, obrátil se, jako se kdysi obrátil na cestě u Saint-Victor, když se s ní loučil. Okna městečka plála v šikmých pa- prscích slunce, které zapadalo nad loukou. Zaclonil si rukou oči a spatřil na obzoru zděnou ohradu, kde roztroušené stromy tvořily černé trsy mezi bílými kameny, potom pokračoval v cestě pomalým klusem, protože koník kulhal. Charles s matkou si večer velmi dlouho povídali, přestože byli oba unaveni. Mluvili o minulých dobách a o budoucnosti. Ona přijela do Yonville, povede mu domácnost, už se od sebe neodloučí. Byla plná porozumění a laskavosti a v duchu se radovala, že si znovu získává jeho oddanost, která jí už tolik let unikala. Odbila půlnoc. Městečko bylo tiché jako obvykle a Charles bděl a myslel na ni. Rodolphe chodil celý ten den po lese, aby se rozptýlil, a tak klidně spal ve svém zámku a Léon v Rouenu spal také. Ještě někdo jiný však v tuto hodinu nespal. U jámy mezi jedlemi klečel plačící chlapec a hruď rozdrásaná vzlyky se mu ve stínu prudce zdvihala pod tíhou nesmírné lítosti,
389
Made with FlippingBook - Online magazine maker