Válka s Mloky

Válka s Mloky – ilustrace Hans Ticha

KAREL ČAPEK VÁLKA S MLOKY

�

KAREL ČAPEK VÁLKA S MLOKY

KNIHA PRVNÍ

ANDRIAS SCHEUCHZERI

1. PODIVÍNSTVÍ KAPITÁNA VAN TOCHA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 2. PAN GOLOMBEK A PAN VALENTA. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 3. G. H. BONDY A JEHO KRAJAN . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 4. OBCHODNÍ PODNIK KAPITÁNA VAN TOCHA. . . . . . . . . . . . . . 44 5. KAPITÁN J. VAN TOCH A JEHO CVIČENÍ JEŠTĚŘI . . . . . . . . . . 52 6. JACHTA NA LAGUNĚ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 7. POKRAČOVÁNÍ JACHTY NA LAGUNĚ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 8. ANDRIAS SCHEUCHZERI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 9. ANDREW SCHEUCHZER . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 10. POSVÍCENÍ V NOVÉM STRAŠECÍ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 11. O LIDOGEŠTERKÁCH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 12. SALAMANDER-SYNDICATE. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116

KNIHA DRUHÁ

PO STUPNÍCH CIVILIZACE

KNIHA TŘETÍ

VÁLKA S MLOKY

1. PAN POVONDRA ČTE NOVINY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 2. PO STUPNÍCH CIVILIZACE (DĚJINY MLOKŮ) . . . . . . . . . . . . 146 3. PAN POVONDRA ČTE OPĚT NOVINY. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219

1. MASAKR NA OSTROVECH KOKOSOVÝCH. . . . . . . . . . . . . . . . 225 2. SRÁŽKA V NORMANDII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232 3. INCIDENT V LA MANCHE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238 4. DER NORDMOLCH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243 5. WOLF MEYNERT PÍŠE SVÉ DÍLO. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248 6. X VARUJE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254 7. ZEMĚTŘESENÍ V LOUISIANĚ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263 8. CHIEF SALAMANDER KLADE POŽADAVKY . . . . . . . . . . . . . . 269 9. KONFERENCE VE VADUZU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274 10. PAN POVONDRA TO BERE NA SEBE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284 11. AUTOR MLUVÍ SÁM SE SEBOU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291

VYSVĚTLIVKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 304 HANS TICHA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 310

PODIVÍNSTVÍ KAPITÁNA VAN TOCHA

KNIHA PRVNÍ ANDRIAS SCHEUCHZERI

kapitán van Toch

Kniha první: Andrias Scheuchzeri

2. Pan Golombek a pan Valenta

„To je od vás hezké, kapitáne –“ „Ja. Oni ti druzí jsou moc velky zloději. A nemají peníze. Vy jako od newspapers musíte znát ty velky lidi tady, takovy ty bankers a ship- -owners, jak se řekne, loděpány, ne?“ „Loďaře. To neznáme, pane Vantochu.“ „Tož to je škoda,“ zasmušil se kapitán. Pan Golombek si na něco vzpomněl. „Neznáte snad pana Bon- dyho?“ „Bondy? Bondy?“ přemítal kapitán van Toch. „Počkej, to jméno bych jako měl znát. Bondy. Ja, v London je nějaké Bond Street, a tam jsou živí tuze bohaty lidi. Nemá on nějaké kšeft na tom Bond Street, ten pan Bondy?“ „Ne, on je v Praze, ale narodil se myslím tady v Jevíčku.“ „A sakra,“ zahlaholil kapitán radostně, „to máš pravdu, chlapče. Ten, co měl na rynku střižné krám. Ja, Bondy – jak on se jmenoval? Max. Max Bondy. Tak on má teď kšeft v Praze?“ „Ne, to asi byl jeho otec. Tenhle Bondy se jmenuje G. H. Prezident G. H. Bondy, kapitáne.“ „G. H.,“ kroutil hlavou kapitán. „G. H., tady nebyl žádné G. H. Ledaže by to byl Gustl Bondy, – ale to nebyl žádné prezident. Gustl byl takové pi- haté židáček. Tož to nemože být on.“ „To bude on, pane Vantochu. Vždyť to jsou leta, co jste ho neviděl.“ „Ja, to máš pravdu. To jsou leta,“ souhlasil kapitán. „Čtyřicet let, hochu. To može byt, že ten Gustl už bude veliké. A co on je?“ „On je prezident správní rady MEAS, víte, co je ta veliká továrna na kotle a takové věci, no, a předseda asi dvaceti společností a kartelů – Moc velký pán, pane Vantochu. Říkají mu kapitán našeho průmyslu.“ „Kapitán?“ podivil se Captain van Toch. „Tož to já nejsem jediné kapi- tán z Jevíčka! Sakra, tak on Gustl je taky Captain. To bych se s ním měl sejít. A má on peníze?“ „No jej. Hrůzu peněz, pane Vantochu. Ten bude mít svých pár set miliónů. Nejbohatší člověk u nás.“ Kapitán van Toch hluboce zvážněl. „A taky Captain. To tě děkuju, chlapče. Tož to já za ním popluju, za tym Bondy. Ja, Gustl Bondy, I know.

Takové židáček to byl. A teď je to Captain G. H. Bondy. Jaja, to to utíká,“ vzdychl melancholicky. „Pane kapitáne, my už budeme muset jít, aby nám neujel večerní vlak –“ „Tož to já vás doprovodím do přístavu,“ děl kapitán a počal zvedat kotvy. „Moc rád, že jste přijeli, páni. Já znám jednoho redaktora v Sura- baja, dobré hoch, ja, a good friend of mine. Ohromné ožrala, mládenci. Kdybyste chtěli, já bych vám našel místo u novin v Surabaja. Ne? No, jak chcete.“ A když už se vlak rozjížděl, mával kapitán van Toch pomalu a slav- nostně ohromným modrým kapesníkem. Přitom mu vypadla jedna ve- liká, nepravidelná perla do písku. Perla, kterou nikdo nikdy nenašel.

Kniha první: Andrias Scheuchzeri

3. G. H. Bondy a jeho krajan

„No, velky by byly jako tuleně, ale když ťapkají po zadních tlapičkách, tak jsou tak vysoky,“ ukazoval kapitán. „Že by byly hezky, to nejsou. Oni nemají na sobě žádny ty šlupky.“ „Šupiny?“ „Ja, šlupiny. Dočista jsou holy, pane Bondy, jako nějaké žaby nebo ta- kové ty salamanders. A ty jejich přední tlapičky, to ti je jako pracičky od děcek, ale prsty mají jenom čtyři. Tož takovy ubožáčkove,“ dodával kapi- tán soucitně. „Ale moc chytry a mily zvířata, pane Bondy.“ Kapitán se svezl na bobek a jal se v této pozici kolébavě přešlapovat. „Takhle oni ťap- kají, ty ještěrkove.“ Kapitán se namáhal uvést své mohutné tělo v dřepu do vlnivého po- hybu; přitom držel ruce před sebou jako panáčkující a prosící pes a upíral na pana Bondyho pomněnkové oči, které se zdály žadonit o sympatii. G. H. Bondy byl tím prudce dojat a jaksi lidsky zahanben. Ke všemu se objevil ve dveřích tichý pan Povondra se džbánem piva a zvedl pohoršeně obočí, pohlížeje na nedůstojné počínání kapitánovo. „Dejte sem to pivo a jděte pryč,“ vyhrkl pan Bondy honem. Kapitán se zvedl a supěl. „Tož takovy to jsou zvířátka, pane Bondy. Your health,“ řekl a napil se. „Pivo tu máš dobry, chlapče. Tož pravda, ta- kový dům, jako máš ty –“ Kapitán si utřel kníry. „A jak jste ty ještěrky našel, kapitáne?“ „To je právě ta povídačka, pane Bondy. Tož to přišlo tak, že jsem lovil perle na Tana Masa –“ Kapitán se zarazil. „Nebo tam někde. Ja, to byl ně- jaké jiné ostrov, ale to je zatím můj secret, mládenče. Lidi jsou veliky zlo- ději, pane Bondy, a člověk si musí dat pozor na hubu. A když tam ty dva zatraceny Singhales řezali pod vodou ty shells od těch perel –“ „Škeble?“ „Ja. Takovy ty škeble, co se drží na kamenech fest jako židovská víra a musejí se odříznout nožem. Tož při tom se ty ještěrkove na ty Singha- les koukali, a ty Singhales si mysleli, že to jsou mořsky čerti. To je moc nevzdělany lid, ty Singhales a Bataks. Tož prý, že tam jsou čerti. Ja.“ Ka- pitán zatroubil mocně do kapesníku. „To víš, chlapče, to člověku nedá. Já nevím, jestli jsme jen my Češi takové zvědavé národ, ale kde jsem po- tkal našeho krajana, tak všude musel do všeho strčit svůj nos, aby jako

kapitán van Toch

Kniha první: Andrias Scheuchzeri

3. G. H. Bondy a jeho krajan

poznal, co za tým je. Já myslím, že to je tím, že my Češi nechceme v nic věřit. Tož jsem si vzal do svy stary hloupy hlavy, že se na ty čerty musím podívat blíž. Taky jsem byl ožhralé, pravda, ale to bylo proto, že jsem měl pořád ve svy hlavě ty hloupy čerty. Ono tam dole na equator je ledacos možny, člověče. Tak jsem se šel večer podívat na ten Devil Bay –“ Pan Bondy se pokusil představit si tropickou zátoku vroubenou ska- lami a pralesem. „No a?“ „Tož tam sedím a dělám ts-ts-ts, aby jako ty čerti přišli. A chlapče, za chvílu vylezl z moře jeden takové ještěrka, postavil se na zadní nožičky a kroutil celým tělem. A dělá na mě ts-ts-ts. Kdybych nebyl ožhralé, tak bych třeba po tom střelil; ale já byl, kamaráde, nalité jako Angličan, a tož říkám, pocem, ty, pocem, tapa-boy, já tě nechcu ublížit.“ „To jste s ním mluvil česky?“ „Ne, malajsky. Tam se nejvíce mluví malayan, chlapče. On nic, jen tak přešlapuje a kroutí se, jako když se děcko stydí. A kolem ve vodě bylo pár set těch ještěrků a vystrkovali z vody svy tlamičky a koukali po mně. A já, tož pravda, byl jsem ožhralé, tož jsem si sedl na bobek a začal jsem se kroutit jako ten ještěrka, aby se mě jako nebáli. A pak vylezl z vody druhé ještěrka, velké asi jako desetileté kluk, a začal taky tak ťapkat. A v přední tlapičce držel takovou tu perlovou škeblu.“ Kapitán se napil. „Nazdar, pane Bondy. Pravda, já byl dočista nalité, a tož mu povídám, ty chytráku, ty jako chceš, abych ti tu škeblu otevřel, ja? Tak pocem, já ti to možu svym nožem otevřít. Ale on nic, furt si netroufal. Tak jsem se začal znovu tak kroutit, jako bych byl malá holčička, když se před někým stydí. Tož on přiťapkal blíž, a já k němu pomalu natahuju ruku a vemu tu škeblu z jeho nožičky. Tož pravda, strach jsme měli obá, to si možeš myslet, pane Bondy; ale já byl opilé, pravda. Tak jsem vzal svůj nůž a tu škeblu jsem otevřel; hmátnu prstem, není-li tam perla, ale nebyla tam, jenom ten ška- redé sopel, jako ten slizovaté mollusc, co v těch škeblách žije. Tak na, po- vídám, ts-ts-ts, sežer si to, když chceš. A hodím mu tu otevřenou škeblu. To bys koukal, chlapče, jak on ji vylízal. To musí být pro ty ještěrky ná- ramné titbit, jak se to řekne?“ „Lahůdka.“

„Ja, lahůdka. Jenomže se, chudáčkove maly, nemožou do těch tvrdych škvořápek těma prstičkama dostat. To je těžké život, ja.“ Kapitán se napil. „Já jsem si to potom rozložil ve svy hlavě, mládenče. Když ty ještěr- kove viděli, jak ty Singhales řežou ty škeble, tak oni si asi řekli, aha, to oni je žerou, a chceli se podívat, jak je ty Singhales budou otvírat. On takové Singhales vypadá ve vodě dost podobně jako ještěrka, ale takové ještěrka je chytřejší než Singhales nebo Batak, protože se chce něco naučit. A Batak se nikdy nenaučí nic než samy zlodějství,“ dodal kapitán J. van Toch rozhořčeně. „A když jsem na tom břehu dělal ts-ts-ts a kroutil se jako ještěrka, tak si mysleli, že jsem třeba nějaké veliké salamander. Proto se ani moc nebáli a přišli ke mně, abych jim otevřel tu škeblu. Ta- kovy to jsou moudry a důvěřivy zvířata.“ Kapitán van Toch se začervenal. „Když jsem se s nima víc seznámil, pane Bondy, tak jsem se svlíkal do naha, abych byl víc jako oni, takové holé abych byl; ale jim bylo pořád divny, že mám takovy chlupaty prsa a takovy ty věci. Ja.“ Kapitán si přejel kapesníkem zbrunátnělou šíji. „Ale já nevím, jestli ti to není moc dlouhy, pane Bondy.“ G. H. Bondy byl okouzlen. „Ne, není. Jen povídejte dál, kapitáne.“ „Tož ja, to já možu. Když ten ještěrka vylízal tu škeblu, tak na to ty druhy koukali a lezli na břeh. Některy taky měli škeble v tlapičkách – to je dost divny, chlapče, že je dovedli od těch cliffs utrhnout takovýma děten- číma pracičkama bez palců. Chvílu se styděli, a pak si ty škeble nechali z tlapiček vzít. Tož pravda, nebyly to samy škeble od perel, takovy všeli- jaky neřád to byl, ty plany ústřice a tak, ale ty jsem házel do vody a poví- dám, to ne, děti, tohle nemá žádnou cenu, to já vám svym nožem otvírat nebudu. Ale když to byla perlová škebla, tak jsem ji svym nožem otevřel a máknul jsem, jestli tam není perla. A tu škeblu jsem jim dal k vylízání. To už kolem dokola sedělo pár set těch lizards a koukali se, jak já to otví- rám. A některy to zkoušeli sami, jako rozundat tu škeblu nějakou tako- vou škvořepinkou, co tam ležela. Tož to mně bylo divny, chlapče. Žádny zvíře neumí zacházet s instruments; co je to platny, zvíře, to je halt jenom příroda. Pravda, v Buitenzorg jsem viděl opici, co dovedla otevřít nožem takové ten tin, tu škatuli s konzervou; ale opice, to už není žádny pořádny zvíře, pane. Pravda, divny mně to bylo.“ Kapitán se napil. „Za tu noc,

Kniha první: Andrias Scheuchzeri

„To by šlo,“ mínil pořádkumilovný Švéd. Pan Dingle si vypůjčil kus pa- píru a tužku a široce se s tím rozložil po stole. „Tak co tam mám napsat?“ Jens Jensen se mu díval přes rameno. „Tak napiš nahoru, že to je jako stvrzenka.“ A pan Dingle pomalu, vyplazuje námahou jazyk a slině tužku, psal:

JACHTA NA LAGUNĚ

JÁ MÁM DĚSNĚ RÁDA PERLY!

„Je to tak dobře?“ ptal se pan Dingle nejistě. „A kdo z nás má tu listinu nechat u sebe?“ „Přece ty, ty vole,“ řekl Švéd samozřejmě. „To je proto, aby člověk ne- zapomněl, že dostal peníze.“ Těch dvanáct franků pan Dingle propil v Havru a mimoto místo do Irska jel do Džibuti; zkrátka ta mše sloužena nebyla, následkem čehož do při- rozeného průběhu věcí nezasáhla žádná vyšší moc.

drahoušek Li

Kniha první: Andrias Scheuchzeri

6. Jachta na laguně

S tebou se vůbec nedá mluvit o umění. A ten náčelník by mě celou ovinul šňůrami perel –“ „Kde by je vzal?“ „Tady je spousta perel,“ tvrdila Li. „A Fred by s ním ze žárlivosti boxo- val na skále nad mořským příbojem. Fred by byl báječný jako silueta proti nebi, nemyslíš? Že to je skvělá myšlenka? Přitom by oba spadli do moře –“ Drahoušek se rozjasnil. „Teď by mohl přijít ten detail se žralo- kem. To by měla Judy vztek, kdyby Fred hrál se mnou ve filmu! A já bych si vzala toho krásného divocha.“ Zlatovlasá Li vyskočila. „Stáli bychom tady na tom břehu… proti západu slunce… docela nazí… a film by se po- malu zavíral –“ Li shodila koupací plášť. „A já jdu do vody.“ „… sis nevzala koupačky,“ upozorňoval Abe zděšeně, ohlížeje se po jachtě, nedívá-li se někdo; ale drahoušek Li už tančila po písku k laguně. … vlastně v šatech jí to sluší líp, ozval se náhle v mladém muži hlas brutálně chladný a kritický. Abe byl zdrcen svým nedostatkem milostné- ho úžasu, cítil se skoro provinilý; ale… well, když má Li na sobě šatičky a střevíce, je to… well, jaksi krásnější. Snad chceš říci decentnější, bránil se Abe proti tomu chladnému hlasu. Well, i to. A pěknější. Proč tak divně cape? Proč se jí tak třese maso na nohou? Proč to a ono… Přestaň, bránil se Abe s hrůzou. Li je nejkrásnější děvče, které kdy vy- rostlo! Já ji mám děsně rád… … i když nemá nic na sobě? řekl hlas chladný a kritický. Abe odvrátil oči a díval se na jachtu v laguně. Jak je krásná, jak je přesná v každé linii svých boků! Škoda že tu není Fred. S Fredem by se dalo mluvit o tom, jak je ta jachta pěkná. Zatím drahoušek už stál po kolena ve vodě, vzpínal ruce k západu slunce a zpíval. Tak ať už se u čerta vykoupe, myslel si Abe podrážděně. Ale bylo to hezké, když tady ležela stočena v klubíčku a zachumlána v plášti, s očima zavřenýma. Drahoušek Li. A Abe s dojatým vzdechem políbil rukáv jejího koupacího pláště. Ano, má ji děsně rád. Tak rád, že to bolí. Náhle se ozval z laguny pronikavý skřek. Abe se vztyčil na koleno, aby líp viděl. Drahoušek Li piští, mává rukama a brodí se úprkem ke

břehu, klopýtá a stříká kolem sebe… Abe vyskočil a běžel k ní. „Co je, Li?“ (Koukej, jak divně běží, upozorňoval ho hlas chladný a kritický. Příliš odhazuje nohy. Příliš kolem sebe plácá rukama. Prostě není to hezké. A ještě k tomu kdáká, ano, kdáká.) „Co se stalo, Li?“ volá Abe a běží na pomoc. „Abe, Abe,“ jektá drahoušek, a bums, už na něm visí mokře a studeně. „Abe, ono tam bylo nějaké zvíře!“ „To nic nebylo,“ chlácholí Abe. „Nejspíš nějaká ryba.“ „Když to mělo takovou hroznou hlavu,“ kvílí drahoušek a zarývá se mokrým nosem do Abeových prsou. Abe ji chce otecky popleskat po rameni, ale ono to na mokrém těle pří- liš hlasitě plácá. „No, no,“ bručí, „podívej se, už tam nic není.“ Li se ohlédla k laguně. „To ti bylo děsné,“ vydechla, a náhle začala kvi- čet. „Tam… tam… vidíš?“ K břehu se pomalu blíží černá hlava, jejíž tlama se otvírá a zavírá. Dra- houšek Li hystericky vyjekl a dal se do zoufalého běhu dál od vody.

ABE!!

Už jdu!

Kniha první: Andrias Scheuchzeri

7. Pokračování jachty na laguně

„TRITÓNI ZASYPÁVAJÍ PERLAMI BÍLOU LILY,“ křičel Abe.

Před-lu-viální fauna na pacifickém ostrově.“

„Předliduviální,“ opravoval Fred. „Ne, předviduální. Safra, jak je to. Antiluviální. Anteduviální. Ne, to nejde. Musíme tomu dát nějaký jedno- dušší titul, aby to mohl každý vyslovit. Judy je pašák.“ „Antediluviální,“ řekla Judy.

Antiluviální!

Antediluviální!

„Hold říše Poseidónovy! Nová Afrodité!“

„Blbost,“ protestoval Fred pobouřeně. „Žádní tritóni nikdy nebyli. To je vědecky dokázáno, chlapče. A nebyla žádná Afrodité, viď, že nebyla, Judy? Srážka lidí s praještěry!

Fred kroutil hlavou. „Příliš dlouhé, Judy. Delší než ty potvory i s oca- sem. Titul má být krátký. Ale Judy je ohromná, co? Řekněte, kapitáne, že je skvělá?“ „Je,“ souhlasil kapitán. „Znamenité děvče.“ „Správný chlapec, kapitáne,“ řekl uznale mladý obr. „Děti, kapitán je pašák. Ale předluviální fauna je blbost. To není žádný titul pro noviny. To spíš MILENCI NA OSTROVĚ PEREL nebo tak něco.“

Statečný kapitán útočí na předpotopní netvory! Člověče, to musí mít břink, ten titul!“ „Zvláštní vydání,“ provolával Abe.

8. Andrias Scheuchzeri

Bez konce je lidská všetečnost. Lidem nestačilo, že profesor J. W. Hopkins (Yale Un.), největší té doby autorita v oboru reptilií , prohlásil ony záhadné tvory za nevědecký humbuk a pouhou fantazii; v odborném tisku i v novi- nách se počaly množit zprávy o výskytu dosud neznámých zvířat, podob- ných obrovským mlokům, na nejrůznějších místech Tichého oceánu. Po- měrně spolehlivé údaje uváděly naleziště na ostrovech Šalomounských, na ostrově Schoutenově, na Kapingamarangi, Butaritari a Tapeteuea, dále na celé skupině ostrůvků: Nukufetau, Fanufuti, Nukonono a Fukaofu, potom až na Hiau, Uahuka, Uapu a Pukapuka. Byly citovány pověsti o čertech ka- pitána van Tocha (hlavně v oblasti melanéské) a o tritónech slečny Lily (spíše v Polynésii); i usoudily noviny, že jde asi o různé druhy podmoř- ských a předpotopních oblud, zvláště proto, že nastala letní sezóna a ne- bylo o čem psát. Podmořské obludy mívají u čtenářů značný úspěch. Zejména v USA přišli tritóni do módy; v New Yorku se hrála třistakrát výpravná revue Poseidón s třemi sty nejkrásnějšími tritónkami, nereid- kami a sirénami; v Miami i na plážích kalifornských se mládež koupala v kostýmech tritónů a nereidek (tj. tři šňůry perel a nic víc), kdežto ve středních a středozápadních státech neobyčejně zmohutnělo Hnutí pro Potírání Nemravnosti (HPN); přitom došlo k veřejným projevům a něko- lik černochů bylo dílem pověšeno, dílem upáleno. Konečně vyšel v The National Geographic Magazine bulletin Vědecké Výpravy Kolumbijské univerzity (pořádané nákladem J. S. Tinckera, tak- řečeného Krále Konzerv); tu zprávu podepsali P. L. Smith, W. Klein- schmidt, Charles Kovar, Louis Forgeron a D. Herrero, tedy kapacity svě- tové pověsti zejména v oboru rybích parazitů, červů kroužkovaných, rostlinné biologie, nálevníků a mšic. Z obsáhlé zprávy vyjímáme:

ANDRIAS SCHEUCHZERI

čtyřprstý otisk, patrně mláděte), usou- dila výprava, že tito mloci se patrně pohybují po zadních končetinách. Podotýkáme, že na ostrůvku Raka- hanga není řeka ani močál; tito mloci žijí tedy v moři a jsou asi jedinými zá- stupci svého řádu, kteří obývají pro- středí pelagické. Je ovšem známo, že

… Na ostrově Rakahanga se výprava poprvé setkala s otisky zadních noh dosud neznámého obrovského mloka. Otisky jsou pětiprsté, délka prstů 3 až 4 cm. Podle počtu šlépějí se musí pobřeží ostrova Rakahanga těmito mloky přímo hemžit. Protože tu ne- bylo otisků předních noh (až na jeden

Andrias Scheuchzeri

9. Andrew Scheuchzer

I stalo se jednoho čtvrtku, kdy londýnské zoo bylo obecenstvu uzavřeno, že pan Thomas Greggs, hlídač v pavilónu ještěrů, čistil nádrže a terária svých svěřenců. Byl sám a sám v oddílu mloků, kde byl vystaven velemlok japonský, americký hellbendr, Andrias Scheuchzeri a množství drob- ných čolků, mločíků, axolotlů, ouhoříků, surýnů a macarátů, žebrovníků i žábronošů. Pan Greggs se oháněl hadrem a koštětem, pískaje si Annie Laurie; a najednou někdo za ním skřehotavě povídá: „Koukej, mami.“ Pan Thomas Greggs se ohlédl, ale nikdo tam nebyl; jen hellbendr mla- skal ve svém bahně a ten velký černý mlok, ten Andrias, se opíral před- ními tlapkami o kraj nádrže a kroutil trupem. Něco se mi zdálo, mínil pan Greggs a metl dál podlahu, až to svištělo. „Koukej, mlok,“ ozvalo se za ním. Pan Greggs se rychle otočil; ten černý mlok, ten Andrias, se na něho díval, mrkaje spodními víčky. „Brr, ten je ošklivý,“ řekl najednou mlok. „Pojď odtud, miláčku.“ Pan Greggs otevřel úžasem ústa. „Co?“ „Nekouše?“ skřehotal mlok. „Ty… ty umíš mluvit?“ koktal pan Greggs, nevěře svým smyslům. „Já se ho bojím,“ vyrazil ze sebe mlok. „Mami, co žere?“ „Řekni dobrý den,“ řekl užaslý pan Greggs. Mlok zakroutil tělem. „Dobrý den,“ skřehotal. „Dobrý den. Dobrý den. Smím mu dát koláč?“ Pan Greggs sáhl zmateně do kapsy a vytáhl kousek housky. „Na, tumáš.“ Mlok vzal housku do tlapky a počal ji okusovat. „Koukej, mlok,“ chrochtal spokojeně. „Tati, proč je tak černý?“ Náhle se ponořil do vody a vystrčil jen hlavu. „Proč je ve vodě? Proč? Hu, ten je škaredý!“ Pan Thomas Greggs se škrábal překvapením v týle. Aha, to on opa- kuje, co tady slyší od lidí. „Řekni Greggs,“ zkusil to. „Řekni Greggs,“ opakoval mlok.

ANDREW SCHEUCHZER

„Pan Thomas Greggs.“ „Pan Thomas Greggs.“ „Dobrý den, pane.“

Andrew Scheuchzer

10. Posvícení v Novém Strašecí

Pan Povondra, vrátný domu Bondyova, trávil dovolenou tentokrát ve svém rodném městě. Nazítří mělo být posvícení; a když pan Povondra vyšel ven, veda za ruku svého osmiletého Frantíka, vonělo celé Nové Strašecí koláči a přes ulici se míhaly ženy a dívky nesoucí syrové koláče k pekaři. Na náměstí už postavili své stánky dva cukráři, jeden kramář se sklem a porculánem a jedna povykující paní, prodávající střižné zboží všeho druhu. A pak tam byla plátěná bouda ze všech stran zakrytá plach- tami. Nějaký drobný muž, stojící na žebříčku, zrovna připevňoval na- horu nápis. Pan Povondra se zastavil, aby viděl, co to bude. Suchý mužíček slezl ze žebříčku a díval se s uspokojením na pověšený nápis. A pan Povondra s překvapením četl: KAPITÁN J. VAN TOCH A JEHO CV I ČEN Í MLOC I Pan Povondra si vzpomněl na velikého, tlustého muže s kapitánskou če- picí, kterého kdysi vpouštěl k panu Bondymu. A ten to dopracoval, chudák, řekl si pan Povondra účastně; kapitán, a teď jezdí po světě s takovým mizerným cirkusem! Takový statný, zdravý člověk to byl!

POSVÍCENÍ V NOVÉM STRAŠECÍ

slavný Andrias

102

103

Kniha první: Andrias Scheuchzeri

10. Posvícení v Novém Strašecí

Měl bych se za ním podívat, mínil pan Povondra soucitně. Zatím drobný mužík pověsil vedle vchodu do boudy druhý nápis:

„Kde máte ty mloky?“ ptal se pan Povondra. „V té vaně,“ řekla gigantická dáma lhostejně.

„Neboj se, Frantíku,“ děl otec Povondra a přistoupil k vaně. Leželo tam ve vodě něco černého a netečného, velikého jako starý sumec; jenom za hlavou se tomu kůže trochu nadouvala a splaskovala. „Tak to je ten předpotopní mlok, co se o něm psalo v novinách,“ řekl poučně otec Povondra, nedávaje najevo své zklamání. (To jsem se zase nechal napálit, myslel si, ale kluk to nemusí vědět. Škoda těch tří korun!) „Tati, proč je ve vodě?“ ptal se Frantík. „Protože mloci žijí ve vodě, víš?“ „Tati, a co žere?“ „Ryby a takové věci,“ mínil otec Povondra. (Něco to musí žrát.) „A proč je tak šeredný?“ naléhal Frantík. Pan Povondra nevěděl, co říci; ale v tu chvíli vešel do stanu drobný mužík. „Tak prosím, dámy a pánové,“ začal chraptivě. „To máte jen toho jednoho mloka?“ ptal se pan Povondra vyčítavě. (Kdyby byli aspoň dva, myslel si, přišel bych spíš na své peníze.) „Ten druhý pošel,“ řekl mužík. „Tak to je ten pověstný Andryáš, dámy a pánové, vzácný a jedovatý ještěr z ostrovů austrálských. Ve své domo- vině dorůstá až velikosti člověka a chodí po dvou. Na,“ řekl a šťouchl pru- tem do toho černého a netečného, co leželo bez hnutí v kádi. To černé sebou zahemžilo a s námahou se zvedalo z vody. Frantík trochu couvl, ale pan Povondra mu stiskl ruku, neboj se, jsem s tebou. Teď to stojí na zadních nohách a předními tlapkami se to opírá o kraj kádě. Žábry za hlavou sebou křečovitě cukají a černá tlama lapá po vzdu- chu. Má to do krve odřenou a příliš volnou kůži posetou bradavicemi a kulaté žabí oči, chvílemi se jaksi bolestně zatahující blanitými spodními víčky. „Jak vidíte, dámy a pánové,“ pokračoval mužík ochraptěle, „toto zvíře žije ve vodě; proto je opatřeno žábrami i plícemi, aby mohlo dýchat, když vychází na břeh. Na zadních nohách má po pěti prstech a na předních po čtyřech, jakož i dovede jimi brát různé předměty. Na.“ Zvíře sevřelo v prstech prut a drželo jej před sebou jako žalostné žezlo.

!! Mluvící ještěři !! !! Největší vědecká senzace !! Vstupné 2 Kčs. Děti v průvodu rodičů polovic! Pan Povondra zaváhal. Dvě koruny a korunu za kluka, to je trochu mnoho. Ale Frantík se dobře učí, a znát cizokrajná zvířata, to patří ke vzdělání. Pan Povondra byl ochoten obětovat něco na vzdělání, a proto přistoupil k tomu suchému, drobnému človíčkovi. „Příteli,“ řekl, „já bych chtěl mluvit s kapitánem van Tochem.“ Mužík vypnul prsa v pruhovaném tričku. „To jsem já, pane.“ „Vy jste kapitán van Toch?“ podivil se pan Povondra. „Ano, pane,“ řekl mužík a ukázal na svém zápěstí vytetovanou kotvu. Pan Povondra zamyšleně mrkal. Že by se ten kapitán tak scvrkl? To přece není možné. „Já totiž znám kapitána van Tocha osobně,“ řekl. „Já jsem Povondra.“ „To je něco jiného,“ děl mužík. „Ale ti mloci jsou doopravdy od kapi- tána van Tocha, pane. Zaručeně praví australští ještěři, pane. Račte se podívat dovnitř. Právě se začíná velké představení,“ krákoral nadzvedaje plachtu u vchodu. „Pojď, Frantíku,“ řekl otec Povondra a vešel dovnitř. Za malý stolek honem usedla neobyčejně tlustá a veliká panička. To je divný párek, podi- vil se pan Povondra, vypláceje své tři korunky. Uvnitř boudy nebylo nic než poněkud nepříjemný zápach a plechová koupací vana.

104

105

Kniha první: Andrias Scheuchzeri

10. Posvícení v Novém Strašecí

„Dovede také udělat uzel na provaze,“ hlásal mužík, vzal zvířeti prut a podal mu špinavý provázek. Zvíře jej chvíli drželo v prstech a pak opravdu zasuklo uzlík. „Dovede také bubnovat a tančit,“ krákoral mužík a podal zvířeti dět- ský bubínek a paličku. Zvíře několikrát udeřilo do bubínku a kroutilo ho- ření polovinou těla; přitom upustilo paličku do vody. „Kuš, neřáde,“ utrhl se mužík a vylovil paličku z vody. „A toto zvíře,“ dodával zvyšuje slavnostně hlas, „je tak inteligentní a nadané, že dovede mluvit jako člověk.“ Přitom zatleskal. „Guten Morgen,“ zaskřehotalo zvíře, bolestně mrkajíc spodními víč- ky. „Dobrý den.“ Pan Povondra se téměř lekl, ale na Frantíka to neudělalo žádný zvlášt- ní dojem. „Co řekneš vzácnému obecenstvu?“ ptal se mužík ostře. „Vítám vás,“ klaněl se mlok; jeho žábry se křečovitě svíraly. „Willkom- men. Ben venuti.“ „Umíš počítat?“ „Umím.“ „Kolik je šestkrát sedm?“ „Čtyřicet – dva,“ kvákal mlok namáhavě. „Vidíš, Frantíku,“ upozorňoval otec Povondra, „jak umí počítat.“ „Dámy a pánové,“ kokrhal mužík, „můžete mu sami klást otázky.“ „Tak se ho něco zeptej, Frantíku,“ pobízel pan Povondra. Frantík se rozpačitě zakroutil. „Kolik je osmkrát devět?“ vyhrkl ko- nečně; patrně mu to připadalo jako nejtěžší ze všech možných otázek. Mlok pomalu zamžikal. „Sedmdesát – dvě.“ „Který je dnes den?“ ptal se pan Povondra. „Sobota,“ řekl mlok. Pan Povondra zakroutil podivem hlavou. „Opravdu, jako člověk. – Jak se jmenuje tohle město?“ Mlok otevřel tlamu a zaklopil oči. „On už je unaven,“ vysvětloval mu- žík chvatně. „Jak řekneš panstvu?“ Mlok se uklonil. „Máucta. Děkuju zdvořile. Sbohem. Na shledanou.“ A honem se schoval do vody.

Maruška, kdysi nejtlustší žena na světě

106

107

Kniha první: Andrias Scheuchzeri

12. Salamander-Syndicate

výnos nestojí za to, aby se dojíždělo na ona místa. Naleziště otevřená přede dvěma nebo třemi léty se zdají být ve větší nebo menší míře vyčer- pána. Proto se správní rada rozhodla obrátit pozornost na jiné plodiny mořských hlubin, jako jsou korále, mušle a mořské houby. Podařilo se sice oživit trh korálových šperků a jiných ozdob, ale z této konjunktury těží zatím spíše korály italské než pacifické. Dále správní rada studuje možnost intenzívního rybolovu v hlubinách Tichého oceánu. Jde hlavně o to, jak dopravovat tamní ryby na evropské a americké trhy; výsledky do- savadních informací nejsou příliš příznivé. Naproti tomu však,“ četl ředitel hlasem poněkud zvýšeným, „poně- kud vyšší obrat vykazuje obchod s různým vedlejším zbožím, jako je vý- voz textilu, emailového nádobí, radioaparátů a rukavic na tichomořské ostrovy. Tento obchod je schopen dalšího vybudování a prohloubení; už tohoto roku bude spojen se schodkem poměrně nepatrným. Je ovšem vy- loučeno, že by na konci roku PES vyplácela jakoukoliv dividendu na své akcie; proto správní rada už předem ohlašuje, že se pro tentokrát vzdá ja- kýchkoli tantiém a odměn…“ Nastalo delší trapné ticho. (Jak asi vypadá ten Fanning Island, přemý- šlel G. H. Bondy. Umřel jako pravý námořník, dobrák Vantoch. Škoda ho, byl to správný chlap. Vždyť ještě nebyl tak stár… nebyl ani starší než já…) K slovu se přihlásil dr. Hubka; i citujme dále protokol mimořádné valné hromady Pacifické Exportní Společnosti:

DR. HUBKA se táže, ne- uvažuje-li se snad o likvi- daci PES. G. H. BONDY odpovídá, že správní rada se usnesla vyčkat v té věci dalších návrhů. M. LOUIS BONENFANT vytýká, že se odběr perel na nalezištích nedál pro- střednictvím stálých zá- stupců, trvale usazených na místě, kteří by kontro- lovali, koná-li se lov perel dost at ečně int enzívně a odborně. ŘEDITEL VOLAVKA po- znamenává, že se o tom uvažovalo, ale shledalo se, že by tím příliš stoupla režie podniku. Bylo by třeba nejméně tří set stále placených agentů; dále račte uvážit, jakým způsobem by byli kontrolováni tito agenti, zda odvádějí všechny na- lezené perly.

118

119

Kniha první: Andrias Scheuchzeri

12. Salamander-Syndicate

vou, a tu ji samec pronásleduje, zřejmě velmi rozčilen, ba téměř rozlícen. Ko- nečně se samice vzdá dalšího odporu, neprchá již, a párek se vznáší ve vodě bez hnutí, podoben černým, k sobě při- poutaným polenům. Tu počnou tělem samcovým probíhat křečovité záchvě- vy, během nichž vypouští do vody hoj- ný, poněkud lepkavý chám. Hned nato opouští samici a zalézá mezi kameny, do krajnosti vyčerpán; v té době lze mu uříznout nohu nebo ocas, aniž na to ob- ranně reagoval. Zatím samice setrvává po nějakou dobu ve své ustrnulé, nehybné pozici; potom se silně prohne a počne vypu- zovat z kloaky zřetězená vajíčka, opa- třená rosolovitým obalem; často si při tom napomáhá zadníma nohama, jak to činívají ropuchy. Těch vajíček je čty- řicet až padesát a visí na těle samice jako chomáč. S nimi pluje samice na chráněná místa a upevní je na řasy, na chaluhy nebo i jenom na kameny. Po deseti dnech snese samice druhou sérii vajíček v počtu dvaceti až třiceti, aniž se v té době setkala se samcem; patrně ta vajíčka byla oplodněna přímo v její kloace. Zpravidla po dal- ších sedmi až osmi dnech dojde k tře- tímu a čtvrtému kladení po patnácti až dvaceti vajíčkách vesměs oplozených, ze kterých se po jednom až třech týd- nech vylíhnou čilí pulčíci s větévkovi- tými žábrami. Už po roce tito pulci do- růstají v dospělé mloky a mohou se dále rozplozovat atd. Naproti tomu slečna Blanche Kis- temaeckers pozorovala v zajetí dvě samice a jednoho samce Andriase

Dodatek O pohlavním životě mloků

Začátkem dubna, vypravuje H. Bol- te , se přidružují samci k samičkám; v každém sexuálním období se drží samec zpravidla téže samice a ne- opouští jí ani na krok po několik dnů. V té době nepřijímá žádné potravy, za- tímco samice projevuje značnou žra- vost. Samec ji prohání ve vodě a snaží se, aby se dostal hlavou těsně k její hlavě. Když se mu to podaří, předsune svou tlamu maličko před její čenich, snad aby jí zabránil v útěku, a ustrne. Takto, dotýkajíce se jenom hlavami, za- tímco jejich těla svírají úhel asi třiceti- stupňový, plovou obě zvířata bez hnutí podle sebe. Chvílemi se samec počne svíjeti tak silně, že naráží svými boky na boky samice; nato opět ustrne, nohy ši- roce roztaženy, dotýkaje se jen svou tla- mou hlavy své vyvolené družky, která zatím lhostejně požírá, co potká. Tento, smíme-li tak říci, polibek trvá několik dní; někdy se samice utrhne za potra-

Jedna z oblíbených činností lidského ducha je představovat si, jak jednou v daleké budoucnosti bude vypadat svět a člověčenstvo, jaké technické zá- zraky budou vykonány, jaké sociální otázky vyřešeny, jak daleko pokročí věda a společenská organizace a tak dále. Většina těch utopií však nezapo- míná velmi živě se zajímat o otázku, jak to v tom lepším, pokročilejším nebo aspoň technicky dokonalejším světě dopadne s institucí tak starou, ale stále populární, jako je pohlavní život, rozplozování, láska, manželství, rodina, ženská otázka a podobně. Viz v tom směru příslušnou literaturu, jako Paul Adam, H. G. Wells, Aldous Huxley a mnozí jiní. Dovolávaje se těchto příkladů, po- važuje autor za svou povinnost, aby, když už vrhá pohled do budoucnosti naší zeměkoule, pojednal také o tom, jak se v tom budoucím světě Mloků bude utvářet sexuální řád. Činí to už teď, aby se později nemusel k věci vra- cet. Pohlavní život Andriase Scheuch- zeri se v základních rysech ovšem shoduje s rozplozováním jiných obojži- velníků ocasatých; není tu kopulace ve vlastním slova smyslu, samička snáší vajíčka v několika etapách, oplozená vajíčka se vyvíjejí ve vodě v pulce a tak dále; o tom lze se dočísti v každém pří- rodopise. Zmíníme se jen o některých zvláštnostech, které byly po té stránce u Andriase Scheuchzeri pozorovány.

Scheuchzeri. V době výtěru se samec přidružil jenom k jedné ze samic a pro- následoval ji dosti brutálně; když mu unikala, bil ji silnými ranami ocasu. Viděl nerad, když přijímala potravu, a zatlačoval ji od pokrmů; bylo patrno, že ji chce mít jenom pro sebe, a prostě ji terorizoval. Když vypustil své mlíčí, vrhl se na druhou samici a chtěl ji se- žrat; musel být z nádrže vyňat a umís- těn jinde. Přesto i tato druhá samice snesla vajíčka oplodněná v celkovém počtu šedesát tři. U všech tří zvířat však slečna Kistemaeckers pozoro- vala, že okraje kloaky byly v té době značně naduřelé. Zdá se tedy, píše slečna Kistemaeckers, že se u Andria- se oplodnění neděje ani kopulací, ani výtěrem, nýbrž prostřednictvím če- hosi, co lze nazvat sexuální milieu . Jak vidět, není třeba ani dočasného sdru- žení, aby došlo k oplození vajíček. To vedlo mladou badatelku k dal- ším zajímavým pokusům. Oddělila od sebe obě pohlaví; když pak nadešla vhodná chvíle, vymačkala ze samce chám a dala jej samicím do vody. Nato

134

135

Kniha druhá: Po stupních civilizace

2. Po stupních civilizace

různé barevné odstíny. Nevím, zda jsem to dobře pochopil, ale odnesl jsem si dojem, že Andrias Scheuchzeri je snad poněkud barvoslepý, ale že

lově stejně špatně vybaven jako člověk a vyznačuje se stejnou chudobou in- stinktů; čistě biologicky vzato, je prý to právě tak úpadkové zvíře jako člo-

Šli jsme se tedy podívat na ces Zoos- -là spíše ze zvědavosti než z referentské povinnosti. Ze zvědavosti, rozumějte, která se netýkala těch univerzitních,

nebo aspoň tak dalece schopný civili- zace jako vy nebo já; proto se s ním musí pro budoucnost počítat, tak jako musíme počítat s budoucností lid-

profesor Dubosque musí být hrozně krátkozraký podle toho, jak zvedal své papíry až k tlustým, divoce blýskajícím brejlím. Nato mluvil usměvavý japon- ský učenec dr. Okagawa; bylo to něco o reakčním oblouku, jakož i o úka- zech, které nastanou, když se přetne jakási senzorická dráha v mozku An- driase; potom líčil, co Andrias dělá, když se mu rozdrtí ústroj odpovídající ušnímu labyrintu. Nato profesor Reh- mann podrobně vysvětloval, jak An- drias reaguje na elektrické dráždění. Nato se strhl jakýsi vášnivý spor mezi ním a profesorem Brucknerem. C’est un type, tenhle profesor Bruckner: malý, zlostný a téměř tragicky živý; mimo jiné tvrdil, že Andrias je smys-

věk, a podobně jako on hledí svou bio- logickou méněcennost nahradit tím, čemu se říká intelekt. Zdá se však, že ostatní odborníci nebrali profesora Brucknera vážně, asi proto, že nepře- tínal žádné senzorické dráhy a nevysí- lal do mozku Andriase žádné elekt- rické výboje. Nato profesor van Dieten pomalu a téměř bohoslužebně líčil, jaké poruchy se jeví u Andriase, kte- rému byl odňat pravý čelní mozkový lalok nebo okcipitální závit na levé straně mozku. Potom americký profe- sor Devrient přednesl – Promiňte, nevím opravdu, co před- nesl; neboť v tu chvíli mi počalo vrtat hlavou, jaké poruchy by se asi jevily u profesora Devrienta, kdybych mu

většinou starších a brejlatých kapacit, nýbrž právě těch… tvorů (proč nám nechce z péra slovo „zvířat“?), o kte- rých se toho už tolik napsalo od vědec- kých foliantů až po bulvární písničky a kteří jsou prý – podle některých – no- vinářský humbuk, podle jiných bytosti v mnohém směru nadanější než sám pán tvorstva a koruna stvoření, jak se ještě dnes (míním po světové válce a ji- ných dějinných okolnostech) říká člo- věku. Doufal jsem, že slovutní páni účastníci kongresu pro duševní vý- zkum obojživelníků ocasatých dají nám laikům jasnou a konečnou odpo- věď, jak to vypadá s tou pověstnou učelivostí Andriase Scheuchzeri; že nám řeknou: ano, toto je tvor rozumný

ských ras druhdy považovaných za divoké a primitivní… pravím, žádná taková odpověď, ba ani otázka na kon- grese nepadla; na to je dnešní věda pří- liš… odborná, aby se zabývala toho druhu problémy. Nuže, poučme se tedy o tom, čemu se vědecky říká duševní život u zvířat. Ten dlouhý pán s vlajícím vousem čer- nokněžníka, který právě burácí na pódiu, je slavný profesor Dubosque; zdá se, že potírá nějakou zvrácenou teorii kteréhosi váženého kolegy, ale tuto stránku jeho výkladu nemůžeme dobře sledovat. Teprve po delší chvíli pochopíme, že ten vášnivý černokněž- ník mluví o vnímavosti Andriase pro barvy a o jeho schopnosti rozlišovat

166

167

Kniha druhá: Po stupních civilizace

2. Po stupních civilizace

175

vyjadřujících Mloků. Jakmile se Mloci stávali hromadným a všedním úkazem, měni-la se, abychom tak řekli, jejich problematika. 13 Pravda je,

13 Charakteristický doklad podává anketa listu Daily Star na téma: MAJÍ MLO- KOVÉ DUŠI? Citujeme z této ankety (ovšem bez záruky pravosti) několik vý- roků vynikajících osobností: DAILY STAR Mají Mlokové duši?

druhý, stejně snaživí, stej- ně schopní – a stejně bez- výrazní. Jedním slovem: splňují jistý ideál moderní civilizace, totiž Průměr. André d’Artois

Neviděl jsem nikdy žád- ného Mloka; ale jsem pře- svědčen, že tvorové, kteří nemají své hudby, nemají ani duši. Toscanini

Dear sir, můj přítel reverend H. B. Bertram a já jsme pozo- rovali Salamandry po del- ší dobu při stavbě hráze v Adenu; také jsme s nimi dvakrát nebo třikrát mlu- vili, ale nesetkali jsme se u nich se žádnou známkou vyšších citů, jako je Čest, Víra, Patriotismus nebo Sportovní Duch. A co ji- ného, táži se, můžeme prá- vem označovati jako duši? Truly yours Colonel John W. Britton

Rozhodně nemají duši. V tom se shodují s člově- kem. Váš G. B. Shaw

Nechme stranou otázku duše; ale pokud jsem mohl Andriase pozorovat, řekl bych, že nemají individua- lity; zdají se být jeden jako

Ať jsou to Mloci, jen

když to nejsou marxisti.

Kurt Huber

174

175

Kniha druhá: Po stupních civilizace

2. Po stupních civilizace

livé mravní i rozumové výchovy. „Jako římská kultura zanikla vpádem barbarů, zanikla by i naše vzdělanost, kdyby byla ostrovem v moři tvorů duševně ujařmených, jimž je upírán podíl na nejvyšších ideálech dneš- ního lidstva,“ tak volala prorocky na šesti tisících třech stech padesáti sedmi přednáškách, jež absolvovala v ženských klubech po celé Evropě i Americe, jakož i v Japonsku, Číně, Turecku a jinde. „Má-li se kultura udržet, musí být vzdělaností všech. Nemůžeme v klidu požívat darů naší civilizace ani plodů naší kultury, dokud kolem nás existují milióny a milióny nešťastných a nízkých bytostí, uměle udržovaných ve stavu ani- málním. Tak jako heslem devatenáctého století bylo Osvobození Ženy, musí být heslem našeho věku: DEJTE MLOKŮM ŘÁDNÉ ŠKOLY! A tak dále. Dík své výmluvnosti a neuvěřitelné houževnatosti zmobilizo- vala Mme Louise Zimmermann ženy celého světa a sehnala dostatečné finanční prostředky, aby založila v Beaulieu (u Nice) První lyceum pro Mloky, na kterém byl potěr Salamandrů pracujících v Marseille a Tou- lonu vyučován ve francouzské řeči a literatuře, rétorice, společenském chování, matematice a kulturních dějinách. 14 Se zdarem o něco menším 14 Bližší viz v knize: Mme Louise Zimmermann, sa vie, ses idées, son oeuvre (Alcan). Citujeme z tohoto díla pietní vzpomínku Mloka, který byl jedním z jejích prvních žáků: „P řednášela nám Lafontainovy bajky, sedíc u naší prosté, ale čisté a pohodlné nádrže; trpěla sice vlhkem, ale ne- dbala toho, oddána plně svému učitelskému úkolu. Říkala nám , mes petits Chinois ‘, protože jsme podobně jako Číňané nedo- vedli vyslovovat hlásku r. Po čase si však na to zvykla tak, že sama vyslovovala své jméno Mme Zimmelmann. My pulci jsme ji zbožňovali; ti malí, kteří ještě neměli vyvinuté plíce a násled- kem toho nemohli opustit vodu, plakali, že ji nemohou doprová- zet na jejích procházkách po školní zahradě. Byla tak mírná a laskavá, že – pokud vím – se rozhněvala jen jednou; to bylo, když naše mladá učitelka dějin si za horkého letního dne vzala

že veliká mločí senzace záhy vyvanula, aby učinila místo něčemu jinému a do jisté míry solidnějšímu, totiž Mločí Otázce . Předbojovníkem Mločí Otázky – jako ne poprvé v dějinách lidského pokroku – byla ovšem žena. Byla to Mme Louise Zimmermann , ředitelka dívčího penzionátu v Lau- sanne, která s nevšední energií a neochabujícím nadšením propagovala po celém světě své ušlechtilé heslo: Dejte Mlokům řádnou školní výchovu! Dlouho se setkávala s nepochopením veřejnosti, když neúnavně upozor- ňovala jednak na přirozenou učelivost Mloků, jednak na nebezpečí, které by mohlo lidské civilizaci vyrůst, kdyby se Salamandrům nedostalo peč-

má duši, a jakou nádher- nou a krutou! Ale Mloci? Ano, jsou velmi nadaní a inteligentní, ti chudáč- kové; dovedou mluvit, po- čítat a být hrozně užiteční; ale když jsou tak oškliví! Vaše Madeleine Roche

Mají zajímavou tech- niku a styl plování; mů- žeme se od nich mnohému naučit, zejména v plování na dlouhých tratích. Johnny Weissmüller

Nemají duši. Kdyby ji měli, museli bychom jim přisoudit ekonomickou rov- nost s člověkem, což by bylo absurdní. Henry Bond

Mají duši, tak jako ji má každý tvor i každá rostlina, jako ji má vše, co žije. Ve- liké je tajemství všeho ži- vota. Sandrabhârata Nath

Nemají sex- -appeal. Proto také nemají duši. Mae West žádný

Vaše otázka mne uvádí do rozpaků. Vím napří- klad, že můj čínský psík Bibi má malou a rozkoš- nou duši; rovněž má per- ská kočka Sidi Hanum

176

177

Page 1 Page 2-3 Page 4-5 Page 6-7 Page 8-9 Page 10-11 Page 12-13 Page 14-15 Page 16-17 Page 18-19 Page 20-21 Page 22-23 Page 24-25 Page 26-27 Page 28-29 Page 30-31 Page 32-33 Page 34-35 Page 36-37 Page 38-39 Page 40-41 Page 42-43 Page 44-45 Page 46-47 Page 48-49 Page 50-51 Page 52-53 Page 54-55 Page 56-57 Page 58-59 Page 60-61 Page 62-63 Page 64-65 Page 66-67 Page 68-69 Page 70-71 Page 72-73 Page 74-75 Page 76-77 Page 78-79 Page 80-81 Page 82-83 Page 84-85 Page 86-87 Page 88-89 Page 90-91 Page 92-93 Page 94-95 Page 96-97

Made with FlippingBook - Online magazine maker