Kniha první: Andrias Scheuchzeri
10. Posvícení v Novém Strašecí
Měl bych se za ním podívat, mínil pan Povondra soucitně. Zatím drobný mužík pověsil vedle vchodu do boudy druhý nápis:
„Kde máte ty mloky?“ ptal se pan Povondra. „V té vaně,“ řekla gigantická dáma lhostejně.
„Neboj se, Frantíku,“ děl otec Povondra a přistoupil k vaně. Leželo tam ve vodě něco černého a netečného, velikého jako starý sumec; jenom za hlavou se tomu kůže trochu nadouvala a splaskovala. „Tak to je ten předpotopní mlok, co se o něm psalo v novinách,“ řekl poučně otec Povondra, nedávaje najevo své zklamání. (To jsem se zase nechal napálit, myslel si, ale kluk to nemusí vědět. Škoda těch tří korun!) „Tati, proč je ve vodě?“ ptal se Frantík. „Protože mloci žijí ve vodě, víš?“ „Tati, a co žere?“ „Ryby a takové věci,“ mínil otec Povondra. (Něco to musí žrát.) „A proč je tak šeredný?“ naléhal Frantík. Pan Povondra nevěděl, co říci; ale v tu chvíli vešel do stanu drobný mužík. „Tak prosím, dámy a pánové,“ začal chraptivě. „To máte jen toho jednoho mloka?“ ptal se pan Povondra vyčítavě. (Kdyby byli aspoň dva, myslel si, přišel bych spíš na své peníze.) „Ten druhý pošel,“ řekl mužík. „Tak to je ten pověstný Andryáš, dámy a pánové, vzácný a jedovatý ještěr z ostrovů austrálských. Ve své domo- vině dorůstá až velikosti člověka a chodí po dvou. Na,“ řekl a šťouchl pru- tem do toho černého a netečného, co leželo bez hnutí v kádi. To černé sebou zahemžilo a s námahou se zvedalo z vody. Frantík trochu couvl, ale pan Povondra mu stiskl ruku, neboj se, jsem s tebou. Teď to stojí na zadních nohách a předními tlapkami se to opírá o kraj kádě. Žábry za hlavou sebou křečovitě cukají a černá tlama lapá po vzdu- chu. Má to do krve odřenou a příliš volnou kůži posetou bradavicemi a kulaté žabí oči, chvílemi se jaksi bolestně zatahující blanitými spodními víčky. „Jak vidíte, dámy a pánové,“ pokračoval mužík ochraptěle, „toto zvíře žije ve vodě; proto je opatřeno žábrami i plícemi, aby mohlo dýchat, když vychází na břeh. Na zadních nohách má po pěti prstech a na předních po čtyřech, jakož i dovede jimi brát různé předměty. Na.“ Zvíře sevřelo v prstech prut a drželo jej před sebou jako žalostné žezlo.
!! Mluvící ještěři !! !! Největší vědecká senzace !! Vstupné 2 Kčs. Děti v průvodu rodičů polovic! Pan Povondra zaváhal. Dvě koruny a korunu za kluka, to je trochu mnoho. Ale Frantík se dobře učí, a znát cizokrajná zvířata, to patří ke vzdělání. Pan Povondra byl ochoten obětovat něco na vzdělání, a proto přistoupil k tomu suchému, drobnému človíčkovi. „Příteli,“ řekl, „já bych chtěl mluvit s kapitánem van Tochem.“ Mužík vypnul prsa v pruhovaném tričku. „To jsem já, pane.“ „Vy jste kapitán van Toch?“ podivil se pan Povondra. „Ano, pane,“ řekl mužík a ukázal na svém zápěstí vytetovanou kotvu. Pan Povondra zamyšleně mrkal. Že by se ten kapitán tak scvrkl? To přece není možné. „Já totiž znám kapitána van Tocha osobně,“ řekl. „Já jsem Povondra.“ „To je něco jiného,“ děl mužík. „Ale ti mloci jsou doopravdy od kapi- tána van Tocha, pane. Zaručeně praví australští ještěři, pane. Račte se podívat dovnitř. Právě se začíná velké představení,“ krákoral nadzvedaje plachtu u vchodu. „Pojď, Frantíku,“ řekl otec Povondra a vešel dovnitř. Za malý stolek honem usedla neobyčejně tlustá a veliká panička. To je divný párek, podi- vil se pan Povondra, vypláceje své tři korunky. Uvnitř boudy nebylo nic než poněkud nepříjemný zápach a plechová koupací vana.
104
105
Made with FlippingBook - Online magazine maker