Kniha první: Andrias Scheuchzeri
10. Posvícení v Novém Strašecí
„Dovede také udělat uzel na provaze,“ hlásal mužík, vzal zvířeti prut a podal mu špinavý provázek. Zvíře jej chvíli drželo v prstech a pak opravdu zasuklo uzlík. „Dovede také bubnovat a tančit,“ krákoral mužík a podal zvířeti dět- ský bubínek a paličku. Zvíře několikrát udeřilo do bubínku a kroutilo ho- ření polovinou těla; přitom upustilo paličku do vody. „Kuš, neřáde,“ utrhl se mužík a vylovil paličku z vody. „A toto zvíře,“ dodával zvyšuje slavnostně hlas, „je tak inteligentní a nadané, že dovede mluvit jako člověk.“ Přitom zatleskal. „Guten Morgen,“ zaskřehotalo zvíře, bolestně mrkajíc spodními víč- ky. „Dobrý den.“ Pan Povondra se téměř lekl, ale na Frantíka to neudělalo žádný zvlášt- ní dojem. „Co řekneš vzácnému obecenstvu?“ ptal se mužík ostře. „Vítám vás,“ klaněl se mlok; jeho žábry se křečovitě svíraly. „Willkom- men. Ben venuti.“ „Umíš počítat?“ „Umím.“ „Kolik je šestkrát sedm?“ „Čtyřicet – dva,“ kvákal mlok namáhavě. „Vidíš, Frantíku,“ upozorňoval otec Povondra, „jak umí počítat.“ „Dámy a pánové,“ kokrhal mužík, „můžete mu sami klást otázky.“ „Tak se ho něco zeptej, Frantíku,“ pobízel pan Povondra. Frantík se rozpačitě zakroutil. „Kolik je osmkrát devět?“ vyhrkl ko- nečně; patrně mu to připadalo jako nejtěžší ze všech možných otázek. Mlok pomalu zamžikal. „Sedmdesát – dvě.“ „Který je dnes den?“ ptal se pan Povondra. „Sobota,“ řekl mlok. Pan Povondra zakroutil podivem hlavou. „Opravdu, jako člověk. – Jak se jmenuje tohle město?“ Mlok otevřel tlamu a zaklopil oči. „On už je unaven,“ vysvětloval mu- žík chvatně. „Jak řekneš panstvu?“ Mlok se uklonil. „Máucta. Děkuju zdvořile. Sbohem. Na shledanou.“ A honem se schoval do vody.
Maruška, kdysi nejtlustší žena na světě
106
107
Made with FlippingBook - Online magazine maker