Hans Christian Andersen: POHÁDKY

POHÁDKY Hans Christian Andersen

POHÁDKY Hans Christian Andersen ILUSTRACE HARRY CLARKE

2024 Rybka Publishers

OBSAH

Křesadlo Malenka

18 29 48 54 87 93 97

Společník z cest Císařovy nové šaty Dcera krále močálů

Čápové

Statečný cínový vojáček Děvčátko se sirkami

Ošklivé kačátko

101 111 119 127 135 145 161 195 196 208 214 222 245 262 274 278 306

Pastýřka a kominíček

Smrček

Pasáček vepřů Pahorek skřítků Rajská zahrada Sněhová královna Princezna na hrášku

Slavík

Co náš táta dělá, je vždycky dobré

Starý dům

Malá mořská víla

Divoké labutě

Malý Klaus a velký Klaus

Motýl

Translation © Gustav Pallas c/o DILIA, 1914, 1916. ISBN: 978-80-88630-18-0

Přezůvky štěstěny

Co viděl Měsíc

KŘESADLO

R áz dva, ráz dva, vracel se voják domů z války. A jak si tak vykračo- val, na zádech tornu, po boku šavli, zkřížila mu cestu stará čaro- dějnice. Byla ošklivá jako noc, spodní ret jí visel až na prsa. Hned se s ním dala do hovoru: „Dobrý večer, vojáčku! Ty máš ale pěknou šavli, a tu tornu velikou. Jsi voják jaksepatří, a jestli chceš, můžeš mít i peněz, kolik si zamaneš!“ „Děkuju ti, stará čarodějnice,“ řekl voják. A čarodějnice pokračovala: „Vidíš ten velký strom?“ ukázala na smrk, který stál kousek od silnice. „Tak ten je uvnitř dočista dutý! Stačí vylézt na vršek a dostaneš se otvorem na samé dno kmene. Já ti uvážu kolem pasu provaz, abych tě měla za co vytáhnout, až budeš chtít zase zpátky.“ „A copak budu v tom stromě dělat?“ zeptal se voják. „Nabereš si tam peníze!“ odpověděla babice. „Abys věděl, na dně toho stromu narazíš na velkou chodbu. Bude v ní světlo jako ve dne, protože tam hoří přes sto svítilen, a před sebou uvidíš troje dveře. Všechny jdou otevřít, klíče jsou v zámku. V první místnosti spatříš na podlaze velikou truhlu a na ní psa s očima jako čajové šálky. Bát se nemusíš, protože ti s sebou dám svoji modře

„To je mi tedy pěkná věc,“ zhrozila se královna. A hned příští noc měla stará dvorní dáma bdít u dívčina lůžka, aby se zjistilo, zdali to byl opravdu jenom sen. Voják zatím nemyslel na nic jiného, než jak by opět spatřil krásnou krá- lovskou dceru, a sotva přišlo k půlnoci, nechal pro ni poslat znovu. Pes běžel do zámku, popadl princeznu a utíkal s ní pryč. Netušil, že si dvorní dáma obula důkladné boty a běží za ním, aby zjistila, kam s princeznou míří. Když viděla, že zmizeli ve velikém domě, pomyslela si: „Teď vím, kde jsou.“ Kusem křídy udělala na vratech toho domu velký kříž. Potom šla do zámku a ulehla do postele. Chvíli nato vrátil pes princeznu, a protože mu cestou zpátky neuniklo znamení na vratech hostince, vzal také kus křídy a označil křížem všechna vrata ve městě. To bylo od něho chytré – takhle nemohl místo, kam odvedl královskou dceru, nikdo najít. A taky že nazítří, sotva se rozednilo, vedla stará dvorní dáma krále, krá- lovnu a veškeré dvořanstvo k domu, do něhož viděla psa vběhnout. „Tady je to,“ zvolal král před prvními vraty s křížem. „Ó ne, mužíčku, je to tamhle,“ volala královna, která spatřila kříž na ji- ných vratech. „Ale tady je taky jeden a tam rovněž,“ volali sborem ostatní, protože v celém městě nebylo jediné stavení, na kterém by neviděli kříž. Poznali, že hledají marně, a pátrání vzdali. Až na královnu! Královna byla velice chytrá žena a uměla víc než se jen vozit v kočáře. Velkými zlatými nůžkami ustřihla pruh hedvábné látky, ušila z něj he- zoučký malý váček, ten naplnila jemnou krupicí a přivázala jej princezně na noční úbor. Když bylo vše hotovo, udělala do váčku malý otvor, aby se krupice sypala všude, kudy princezna pojede. Přišla noc a opět přiběhl pes. Naložil si královskou dceru na záda a honem s ní utíkal za vojákem, který už byl tak zamilovaný, že si nepřál nic jiného než být princem, aby si ji mohl vzít za ženu. Jenže jak pes spěchal, nevšiml si, že krupice značí cestu až k oknu jeho pána, a druhý den už král s královnou věděli, kam se jejich dceruška v noci ztrácí. Vojáka chytili a vsadili do žaláře. Brr, jaká tam byla tma a nuda. A pak mu oznámili: „Zítra budeš viset!“ To také nebylo nic příjemného, hlavně proto, že křesadlo zůstalo v hos- tinci.

V nich stál pes s očima jako čajové šálky…

Ráno ho vzbudil zvuk bubnů a skrz železné mříže sledoval, jak se lidé ženou z města stejným směrem, kterým pochodovalo vojsko. Kdekdo chtěl vidět, jak ho budou věšet, a k nejzvědavějším patřil ševcovský učedník v kožené zástěře. Běžel tak rychle, že mu jeden pantofel odletěl až pod okno šatlavy. „Hej, švícko! Nemusíš tak spěchat,“ zavolal na něj voják. „Bude ještě chvíli trvat, než mě povedou. Ale když doběhneš ke mně do bytu a přine- seš mi odtamtud moje křesadlo, dostaneš čtyři zlaťáky!“ Čtyři zlaťáky, to se samozřejmě ševcovskému učedníkovi líbilo! Honem upaloval pro křesadlo, dal je vojákovi – a dobře poslouchejte, jak to bylo dál! Za městem postavili velikou šibenici. Kolem byli vyrovnaní vojáci, za nimi se tlačily tisíce lidí a na čestném místě, hned naproti soudci a celé radě, seděli král s královnou.

Voják už stál nahoře na žebříku, ale když mu chtěli hodit na krk provaz, řekl, že soud obvykle odsouzenci dovoluje vyslovit nějaké nevinné přání a on že by si moc rád ještě vykouřil dýmku tabáku, neboť to bude poslední dýmka, která mu bude na tomto světě dopřána. To mu král nechtěl odepřít, a tak voják vytáhl křesadlo, křísl jednou, dvakrát, třikrát – a už vedle něj stáli všichni psi. Ten s očima jako čajové šálky, ten s očima jako mlýnské kameny a také ten, co měl oči jako dvě ku- laté věže. „Postarejte se, aby mě neoběsili!“ rozkázal jim voják a psi uposlechli. Vrhli se na soudce a na celou radu, jednoho chytili za nohy, dalšího za nos a vyhazovali je tak vysoko do vzduchu, že se při dopadu na zem rozbíjeli na kousky. „Já nechci!“ křičel král, když se psi přiblížili až k němu, ale marně. Nej- větší z nich popadl jeho i královnu a hodil je za ostatními. To už se vojsko začalo bát, že na ně také dojde, vyděšeně couvalo a lidé nadšeně volali: „Vojáčku, staň se naším králem a vezmi si spanilou princeznu za ženu!“ Potom posadili vojáka do královského kočáru a vezli ho do města. Před kočárem tancovali a provolávali slávu tři psi, kluci pískali na prsty a vojsko zvedalo k poctě zbraň. Princezna byla šťastná, že může vyjít z mě- děného zámku, a být královnou se jí rovněž moc líbilo. Svatba trvala osm dní, u stolu seděli také psi a kulili na všechno svoje veliké oči.

prosil je, aby se nelekaly mrtvého ptáka, na kterého cestou narazí. Je to skutečný pták, a protože má ještě peří i zobák, je jisté, že zahynul teprve nedávno, když zima začínala, a byl pohřben právě tam, kudy vede jeho nová chodba. Krtek vzal do úst kousek troudu, poněvadž ten svítí ve tmě jako oheň, a šel napřed a svítil jim v tom dlouhém tmavém tunelu. Když přicházeli k místu, kde ležel mrtvý pták, zvedl krtek svůj široký nos do výšky a vy- razil otvor, jímž pronikalo světlo. Uprostřed chodby ležela na podlaze vlaštovka s krásnými, těsně k tělu přitlačenými křídly, nohy a hlavičku schované pod peřím. Ubohý pták ur- čitě zahynul mrazem. Malence ho bylo velmi líto. Měla velice ráda všechny ptáčky, neboť jí po celé léto krásně zpívali a cvrlikali. Ale krtek strčil do vlaštovky svojí krátkou nohou a pravil: „Nyní již nebude pípat! Je to asi smutný osud – narodit se malým ptáč- kem! Bohudík, že žádnému z mých dětí se něco podobného nepřihodilo. Vždyť takový pták nemá kromě toho svého cvrlikání docela ničeho a musí v zimě bídně zahynout!“ „Ano, promluvil jste jako rozumný muž,“ řekla polní myš. „Copak má pták za všechno svoje cvrlikání, když přijde zima? Jen hladoví a mrzne, a to už, prosím, o něčem svědčí!“ Malenka neřekla nic, ale když se ostatní obrátili k vlaštovce zády, sklo- nila se, rozhrnula peříčka, jež zakrývala její hlavu, a políbila ji na zavřená očka. „Snad právě ona mi tak překrásně v létě zpívala,“ pomyslela si. „Co ra- dosti mi způsobil ten drahý, krásný pták!“ Krtek ucpal otvor, jímž pronikalo denní světlo, a doprovodil dámy domů. V noci však Malenka nemohla usnout. Vylezla z postýlky, upletla ze sena velkou krásnou peřinu, snesla ji dolů a rozprostřela kolem mrtvého ptáka. Potom tělo ještě ze všech stran obložila měkkou bavlnkou, kterou našla ve světnici polní myši, aby se nebožátku hezky teple leželo v chladné zemi. „Sbohem, krásný ptáčku,“ řekla, „sbohem a děkuji ti za tvůj krásný zpěv v létě, když všechny stromy byly zelené a sluníčko nás tak mile hřálo!“ Poté položila hlavičku ptáčkovi na hruď, ale vtom se velmi polekala, neboť jí přišlo, jako by uvnitř někdo zaklepal. Bylo to ptáčkovo srdce –

Pak Malenka vzala svůj pásek a přivázala jeden jeho konec k motýlovi…

protože ptáček nebyl mrtev, byl jenom ztuhlý. Na podzim odlétají všechny vlaštovky do teplých zemí, pokud se však některá opozdí, je jí taková zima, že spadne dolů skoro mrtvá, zůstane ležet, kam dopadla, a ukládá se na ni chladný sníh. To se stalo i naší vlaštovce. Nyní, když se zahřála, opět ožila, ale Ma- lenku pojala velká hrůza. Hlavně proto, že pták byl obrovský, aspoň v po- měru k ní, jež byla jen jako malíček. Leč dodala si odvahy, nakladla bavlnky ještě těsněji okolo ubohé vlaštovky a mátovým lupenem, jejž sama užívala jako pokrývku, jí podložila hlavu. Následující noci se k vlaštovičce znovu připlížila, a tu již byla docela živá. Ovšem tak mdlá, že mohla sotva na malý okamžik otevřít oči a po- hlédnout na Malenku, která tu stála s kusem troudu v ruce, neboť jiného světla neměla. Přesto řekla: „Děkuji ti, spanilé děťátko! Tak hezky jsem se zahřála, že brzy nabudu svých sil a budu zase moci létat v teplé sluneční záři!“ „Ó,“ pravila Malenka, „venku je ještě zima, chumelí se a mrzne! Jen zů- staň ve své teplé postýlce a já tě budu ošetřovat!“ A přinesla vlaštovce čerstvou vodu v květinovém lupenu. Vlaštovka pila a vypravovala jí, jak si pochroumala jedno křídlo o trnový keř – proto ne- měla tolik síly jako její družky, které právě odlétaly daleko, pryč do teplých krajů. Spadla na zem, na víc se nepamatovala a také nevěděla, jak se dostala sem. Nakonec tu ale zůstala celou zimu, Malenka byla vůči ní laskavá a pěkně se o ni starala. Ani krtkovi, ani polní myši o ní nepověděla, protože neměli chudáčka ubohou vlaštovku rádi. Jakmile však přišlo jaro a začala se zahřívat zem, dala vlaštovka sbohem Malence, jež otevřela otvor, který tenkrát v zimě udělal krtek ve stropě chodby. Slunce na ně dolů mile svítilo a vlaštovka se tázala, nechce-li Malenka letět s ní. Může si jí sednout na záda a poletí spolu daleko odtud. Ale Ma- lenka věděla, že by velmi zarmoutila starou polní myš, kdyby ji jen tak opustila. „Ne, já nemohu!“ řekla. „Tedy sbohem, sbohem, dobrá, spanilá dívčinko!“ pravila vlaštovka a vznesla se vstříc slunečnímu svitu. Malenka se za ní dívala a slzy jí stoupaly do očí, neboť si ubohou vla- štovku zamilovala.

„Kvivít, kvivít!“ zpíval pták a letěl do zeleného lesa. Zato Malenka byla velmi smutná. Ona nemohla vyjít ven a ohřát se v slunečním světle. Obilí, které bylo naseto na poli, v němž žila polní myš, vzrostlo tak vysoko, že se stalo neproniknutelným lesem pro děvčátko, které bylo sotva velké jako malíček. Navíc jednoho dne polní myš řekla: „V létě si budeš šít výbavu!“ To krtek v černém sametovém kožichu požádal o dívčinu ruku. „Musíš mít prádlo i šaty. Musíš mít vše, čeho je třeba pro jídelnu i lož- nici, když se staneš krtkovou ženou!“ A Malence nezbylo než příst, a polní myš najala čtyři pavouky, aby tkali ve dne v noci. Večer přicházel na návštěvu krtek a nadšeně mluvil o tom, že až skončí léto, nebude už slunce tolik svítit a hřát jako nyní, kdy málem vysušilo zemi na kost. Ano, až mine léto, bude čas jeho svatby s Malenkou. Ale ona se na to nikterak netěšila, protože neměla nudného krtka ráda. Každé ráno, když slunce vycházelo, a každý večer, když zapadalo, vytrácela se dveřmi ven, kde vítr rozčechrával obilné klasy tak, že mohla vidět modré nebe, a myslívala si, jak jasno a krásně je venku, a vroucně si přála spatřit opět drahou vlaštovku. Ale poté, co odletěla daleko do krásného zeleného lesata, se už nikdy nevrátila.

S podzimem měla Malenka celou svoji výbavu hotovou. „Za čtyři týdny budeš mít svatbu!“ připomněla jí polní myš. Ale Malenka plakala a řekla, že toho nudného krtka nechce.

„Láry fáry!“ odbyla ji polní myš. „Jenom nedělej drahoty, sice tě kousnu svými bílými zuby! Vždyť dostaneš hezkého muže! Má černý sametový kožich, jaký ani sama královna nemá. A má plnou kuchyň i sklep. Děkuj bohu za něj!“ Pak nastal svatební den. Krtek už přišel pro Malenku, aby si ji odvedl hlu- boko pod zem, odkud neměla nikdy vycházet ven, neboť to krtek neměl rád. Ubohá Malenka byla velice nešťastná a nejvíce želela toho, že se musí rozloučit s venkovním světem, na který se u polní myši směla aspoň občas podívat. „Sbohem, moje jasné sluníčko, sbohem!“ vzdálila se kousek od myší díry a na místě, kde bylo obilí požato, kde již stálo jen prázdné strniště, vztáhla paže vysoko do vzduchu. „Sbohem, sbohem!“ loučila se a ovinula

svoje malounké ručky okolo něžné červené květinky, která tu vyrostla. „A pozdravuj ode mne mou drahou vlaštovku, pokud ji uvidíš.“ „Kvivít, kvivít!“ zaznělo vtom nad její hlavou. Vzhlédla a uviděla vla- štovku, která tudy právě prolétala. Vlaštovka si zase povšimla Malenky a obě se velmi zaradovaly. Malenka pak vlaštovičce vyprávěla, jak ji nutí k sňatku s nudným krtkem, který bydlí hluboko pod zemí, kam slunce nikdy nezasvítí, a nemohla se přitom zdržet pláče. „Nyní nastane studená zima,“ řekla vlaštovka, „a já pocestuji zpět do teplých krajin. Chceš-li letět se mnou, sedni si mi na záda! Jenom se pevně přivaž svým páskem – poletíme pryč od nudného krtka a jeho tmavé jizby, daleko odtud, přes hory do míst, kde slunce svítí krásněji nežli zde, kde je stále léto a krásné květiny. Tak co, poletíš se mnou, ty sladká malá Ma- lenko, která jsi mi zachránila život, když jsem ležela zmrzlá v temných útrobách země?“ „Poletím s tebou!“ rozhodla se dívenka. Posadila se ptákovi na záda, nožky si položila na rozevřená křídla a přivázala se páskem k jednomu z nejsilnějších peříček. Potom vlaštovka vzlétla vysoko do vzduchu, letěla přes lesy i moře, přenesla se přes vysoké hory, na nichž leží neustále sníh. Malence bylo v chladném vzduchu zima, i zahrabala se do teplého ptačího peří, jen hlavičku vystrkovala, aby viděla všechnu tu krásu pod sebou. Tak doletěly do teplých krajin. Slunce tam svítilo mnohem jasněji nežli u nás, nebe bylo dvakrát tak vysoko, v příkopech a na plotech zrály pře- krásné zelené a modré hrozny vína. V lesích rostly citrony a pomeranče, vonělo to tam myrtou a mátou, po cestách pobíhaly překrásné děti a hrály si s velkými pestrými motýly. Ale vlaštovka letěla ještě dál… Bylo čím dál krásněji pod nádhernými zelenými stromy a u modrého jezera stál jasný, bílý mramorový zámek. Tyčil se tam již odpradávna. Ré- voví ovíjelo jeho vysoké sloupy a na samém vrcholu bylo mnoho ptačích hnízd, z nichž jedno patřilo vlaštovce, která nesla Malenku. „Tady je můj dům!“ řekla vlaštovka. „Ale chceš-li raději bydlet v některé z překrásných květin, které rostou dole, posadím tě tam a povede se ti tak rozkošně, jak jen si můžeš přát!“ „To by bylo hezké!“ souhlasila Malenka a zatleskala ručkama. A vlaštovka slétla k velkému bílému mramorovému sloupu, který spadl na zem a kolem nějž rostly nejhezčí velké bílé květiny, a posadila Malenku na široký list.

… a tázal se, jak se jmenuje a chce-li se stát jeho manželkou a královnou všech květin!

navyprávím a on mi zase ukáže nové, neznámé věci, poučí mě o všech krá- sách nebeských, jako mě poučoval o světě. Oh, to bude nádherné!“ Jan si to představoval tak živě, že se usmíval, ač mu slzy ještě stékaly po tvářích a malí ptáčkové, sedící v korunách kaštanů, cvrlikali: „Kvivít, kvivít!“ Byli veselí, přestože byli na pohřbu, neboť dobře věděli, že zemřelý muž je nyní nahoře v nebi, že má křídla, daleko krásnější a větší, nežli jsou je- jich, a že je šťastný, protože žil tady na zemi, jak se má. Nad tím se radovali a pak je Jan viděl odlétat ze zelených stromů, daleko do světa, a přepadla ho touha letět s nimi. Napřed ale vytesal velký dřevěný kříž, který chtěl postavit na otcův hrob. Když jej tam večer přinesl, byl již rov ozdoben pískem a květinami. To cizí lidé udělali, neboť i oni měli rádi jeho drahého otce, jenž byl nyní mrtev. Následující den si časně zrána sbalil svůj malý raneček a schoval do opasku celé svoje dědictví – padesát korun a několik dvacetihaléřů. Teď byl připraven na cestu. Ale dříve ještě zašel na hřbitov, u otcova hrobu se pomodlil otčenáš a řekl: „Sbohem, drahý tatínku! Chci být vždy dobrým člověkem a ty pros dob- rotivého pánaboha, aby se mi to zdařilo!“ Venku v polích, kudy se Jan ubíral, byly všechny květiny tak svěží a krásné, vyhřívaly se v teplém sluníčku a kývaly hlavičkami, jako by chtěly říci: „Vítej v přírodě! Není tu krásně?“ Avšak Jan se ještě jednou odvrátil, aby pohlédl na starý kostel, v němž byl jako nemluvně pokřtěn a kam chodil s otcem každou neděli na mši svatou a zpíval nábožné písně. Tu si povšiml, že nahoře ve věžním okně stojí kostelní skřítek s červenou špičatou čepičkou a zaclání si rukama oči, aby unikl oslepujícímu slunci. Jan mu jemně pokynul na rozloučenou a maličký skřítek na oplátku zamával svojí červenou čepičkou, položil si dlaň na srdce a posílal mu polibky, aby ukázal, že mu přeje všechno dobré – a hlavně šťastnou cestu. A Jan přemýšlel, kolik krásného asi uvidí ve velkém širém světě, a šel dál a dál, tak daleko, jako ještě nikdy nebyl. Nikdy neslyšel o městech, jimiž procházel, neznal nikoho z těch, jež potkával. Byl předaleko, mezi úplně cizími lidmi.

První noc strávil na louce v kupce sena, jinou postel nenašel. Ale jemu to právě takhle přišlo hezké, ba zdálo se mu, že by ani král nemohl spát lépe. Pole s potokem, kupkou sena a s modrým nebem nahoře – kdo zná nádhernější ložnici? Zelená tráva s malými červenými a bílými květin- kami tvořila koberec, kvetoucí šeříky a šípky nádherné kytice a za umy- vadlo měl celý potok s jasnou čerstvou vodou, k níž se sklánělo vrbové proutí s přáním dobrého večera a krásného rána. Měsíc pak byl ohromná noční svítilna – vysoko pod modrým nebem, na níž nebylo stínidla, jež by mohlo vzplanout. Jan mohl spát docela klidně – a také tak učinil. Probudil se teprve, když slunce stálo vysoko na obloze. Všichni ptáčkové kolem dokola zpívali: „Dobré jitro! Dobré jitro! Ty ještě spíš?“ Pak začaly zvát zvony do kostela, neboť byla neděle. Lidé se trousili na pobožnost a Jan šel s nimi, zpíval i vyslechl slovo boží – a bylo mu, jako by byl v kostelíku, kde ho křtili a kde zpíval nábožné písně se svým otcem. Když vyšel na hřbitov, který stánek Páně obklopoval, uviděl před sebou několik hrobů porostlých vysokou trávou. To mu připomnělo, že rov jeho otce bude vypadat podobně, nebude-li jej ošetřovat a zdobit. I sedl si a plel trávu, narovnával padající kříže, ba i věnce, které odnesl vítr, vracel zpátky a doufal přitom, že snad i jeho někdo zastoupí, že někdo udělá totéž na hrobě jeho otce. Před vchodem do kostela se opíral o berličku starý žebrák. Jan mu dal všechny drobné peníze, které měl, a šťastně a vesele vykročil dál, do širého světa. K večeru nastala strašlivá bouřka. Jan pospíchal, aby se dostal pod stře- chu, ale noc nastala záhy. Tu konečně došel k malému kostelíku stojícímu docela osaměle na zalesněném vršíčku. Dveře byly naštěstí jen přivřené, i vplížil se dovnitř a hodlal tam zůstat, dokud se bouře neuklidní. „Sednu si někam do kouta!“ řekl si. „Jsem velmi unaven a potřebuji trochu odpočinku.“ I sedl si, sepjal ruce, ale sotva odříkal večerní mod- litbu, usnul, a zatímco se venku blýskalo a hřmělo, měl krásné sny. Když se probudil, byla půlnoc, avšak bouřka se už přehnala. Jasný měsíc pro- nikal okny a osvětloval vnitřek kostelní lodi, v jejímž středu stála ote- vřená rakev s mrtvým, kterého ještě nepohřbili. Jan se nebál, neboť měl čisté svědomí a věděl dobře, že mrtví ničeho nedělají, to že dokážou jenom živí zlí lidé.

kolem dokola čekali, kdy kus započne. Nejpřednější a nejlepší místo oku- poval starý tlustý řezník. Vedle něj se uvelebil jeho velký hafan, vyvaloval oči jako ostatní a zdál se velmi zlý! Komedie začala. Byl to hezký příběh s králem a královnou, kteří seděli na sametovém trůně, měli na hlavě zlaté korunky a na šatech dlouhé vlečky, poněvadž si to mohli dovolit. Nejroztomilejší ze všech dřevěných loutek se skleněnýma očima a dlouhými vousy stály u všech dveří a občas je otevíraly, aby mohl do hostince čerstvý vzduch. Bylo to opravdu půvabné představení. Všichni se dobře bavili, jenže právě když královna vstala a začala přecházet po podlaze, vyletěl ten velký hafan, jenž si bůhvíco myslel a jehož tlustý řezník nedržel za obojek, udělal velký skok přímo na jeviště, uchopil královnu okolo útlého těla a zakousl se: „Chramst, prask, křup!“ Bylo to strašlivé! Ubohý loutkář byl velice poděšen a zarmoucen. Krá- lovna byla jeho nejkrásnější loutka, a nyní ji ten ošklivý hafan připravil o hlavu. Sotva se však lidé rozešli, řekl cizinec, ten, který přišel s Janem, že ji dá zase do pořádku. Vytáhl kelímek se vzácnou mastí, která pomohla již stařeně se zlomenou nohou, a sotva loutku namazal, byla královna opět jako dřív, ba dokonce mohla pohybovat všemi údy, aniž bylo zapotřebí tahat za provázky. Ano, královna teď byla jako živý člověk, jenom neuměla mluvit. Muž, kterému loutkové divadlo patřilo, měl přenáramnou radost, neboť už ji ani nepotřeboval držet. Tančila sama od sebe, a to žádná z ostat- ních loutek nedovedla. Když ale nastala noc a celý hostinec se odebral na lože, tu bylo náhle slyšet tak bolestný vzlykot a trval tak dlouho, že zase všichni vstali, aby se podívali, kdo tolik naříká. Muž, který předváděl komedii, zamířil rovnou ke svému divadélku, protože právě odtamtud zazníval ten podivný nářek. Dřevěné loutky tam ležely jedna přes druhou – i s králem a jeho početným dvorem – a žalostně vzdychaly a poulily své velké skleněné oči, neboť chtěly být pomazány jako královna, aby se také mohly samy pohybovat. A královna hned poklekla, zvedla k cizinci svoji krásnou zlatou korunu a zaprosila: „Vezmi si ji, ale pomaž rovněž mého muže a moje věrné dvořany!“ V ten okamžik se ubožák, jemuž divadlo patřilo, nemohl lítostí více udržet, dal se do pláče a slíbil Janovu druhovi všechny peníze, které večer utržil, pomaže-li aspoň čtyři nebo pět jeho nejhezčích loutek. Ten

„Já jdu také do širého světa!“

se každý o ni smí ucházet, i nejchudší žebrák, tedy půjdu také já do zámku.“ Všichni mu domlouvali, aby to nedělal, že se mu povede jako všem ostatním. I jeho přítel ho od toho zrazoval, ale Jan byl přesvědčený, že to dobře dopadne, vyčistil si obuv, oprášil šaty, omyl obličej a ruce, učesal svoje krásné světlé vlasy a vyrazil docela sám do zámku. „Dále!“ řekl starý král, když hoch zaklepal na dveře. Jan otevřel a starý král mu vyšel vstříc v županu a ve vyšívaných trepkách. Nicméně koruna seděla na jeho hlavě, žezlo držel v jedné a zlaté jablko ve druhé ruce. „Posečkej trochu!“ pravil a strčil jablko do podpaží, aby mohl podat Ja- novi ruku. Jakmile však uslyšel, že se Jan uchází o princeznu, dal se do ta- kového pláče, že pustil žezlo i jablko na zem, protože si musel osušovat oči županem. Ubohý starý král! Nakonec řekl: „Nech toho! Sice dopadneš právě tak zle jako všichni ostatní. Jenom se podívej!“ Vedl Jana do princezniny zahrady, a tam, jaká hrůza! Na každém stromě viseli tři čtyři princové, kteří se o princeznu ucházeli, ale nedovedli uhod- nout ty věci, na které se ptala. Kdykoli zavanul větřík, zachrastily jejich hnáty, že se i ptáčkové polekali a nikdy se již neodvážili přilétnout zpátky. Všechny květiny byly přivázány k lidským údům a v květináčích se škle- bily lebky. Byla to vskutku zahrada hodná princezniny pověsti! „Tady vidíš!“ pravil starý král. „A tobě se nepochybně povede stejně jako těm, na které nyní hledíš. Proto raději všeho nech, než mi způsobíš nový zármutek, neboť se mne to velmi dotýká.“ Jan políbil starému dobrému králi ruku, ale trval na svém. Řekl, že jemu se to snad podaří, neboť má jeho půvabnou dceru velice rád. Vtom vjela princezna se všemi svými dámami na zámecké nádvoří, a šli tedy k ní, aby jí popřáli dobrého dne. Byla opravdu spanilá, podala Janovi ruku a on se do ní zamiloval ještě více než předtím. Jistotně není možné, aby byla tou zlou a necitelnou čarodějnicí, kterou z ní všichni dělají. Vstoupili společně do sálu, kde malá pážata nosila na stůl zavařeninu a perníkové oříšky, ale zarmoucený král nedokázal nic pozřít, kromě toho na něj byly perníkové oříšky příliš tvrdé. Přesto bylo umluveno, že Jan přijde zítra ráno znovu do zámku. Tehdy zde už budou shromážděni soud- cové a celá rada, aby vyslechli, jak dopadne hádání. Bude-li se mu dařit, dostaví se ještě dvakrát, ale všichni nápadníci neuhodli již první den a při-

Kdo ale ty tři hádanky neuhodne, toho nechá pověsit nebo mu dá setnout hlavu…

CÍSAŘOVY NOVÉ ŠATY

P řed mnoha lety žil císař, který nosil tak rád krásné šaty, že vyna- kládal všechny svoje peníze, aby byl hezky vyšňořen. Nestaral se o svoje vojáky ani o divadlo či vyjížďky do lesa. Jeho jedinou sta- rostí bylo ukazovat svoje nové oblečení. Pro každou příležitost měl zvláštní kabát – a jako se říkává o králi, že je v radě, říkalo se v tomto případě: „Císař je v šatně.“ Ve velkém městě, kde bydlel, bylo velice rušno. Neustále je navštěvovalo mnoho cizinců a jednou přišli i dva podvodníci. Vydávali se za tkalce a ří- kali, že dovedou utkat nejkrásnější látky, jaké si jen lze představit. A kromě toho, že jsou barvy a vzory na jejich látkách neobyčejně krásné, umí z nich ušít i šaty, jež jsou neviditelné každému, kdo se pro svůj úřad nehodí či je neodpustitelně hloupý. „To by byly pěkné šaty pro mne,“ pomyslel si císař. „Kdybych je měl na sobě, mohl bych hned vědět, který z mých lidí se nehodí k úřadu, jejž za- stává. Rozeznal bych chytré od hloupých. Ať mi honem takovou látku utkají!“ poručil a poslal oběma podvodníkům mnoho peněz, jen aby se dali do práce. A tak si ti dva sedli a tkali. Neměli ani kousek příze, ale tím pilněji požadovali nejjemnější hedvábnou nit a nejnádhernější zlato. To strkali do svého vlastního rance a u prázdných stavů předstírali práci dlouho do noci. „Teď bych věru rád viděl, jak pokračují s látkou!“ pomyslel si císař jed- noho rána. Ale bylo mu divně u srdce, když si uvědomil, že ten, kdo je hloupý nebo se nehodí ke svému úřadu, nemůže látku spatřit. Domníval se sice, že co se jeho samotného týče, nemusí se obávat, přece však chtěl, aby se nejdřív někdo jiný podíval, jak se práce daří. Vždyť všichni lidé ve městě už věděli, jakou podivnou moc látka má, a kdekdo toužil zjistit, jak pošetilý nebo hloupý je jeho soused. „Pošlu na výzvědy svého starého poctivého ministra!“ rozhodl se nako- nec císař. „On pozná nejlépe, jak látky přibývá, neboť má rozum a nikdo se nehodí ke svému úřadu lépe nežli on.“

„Císař je v šatně.“

I vstoupil starý počestný ministr do místnosti, kde podvodníci seděli a pracovali na prázdných stavech. „Pánbůh s námi! Vždyť já vůbec nic nevidím,“ pomyslel si, ale nahlas neřekl ani slovo. To proto, že ho oba muži hned prosili, aby laskavě při- stoupil blíž, ukazovali přitom na prázdné stavy a tázali se ho, není-li to krásný vzor a nádherné barvy. Ubohý starý ministr vyvalil oči, ale ani pak nic neviděl. „Panebože! Cožpak jsem hloupý?“ strachoval se. „A že bych se nehodil ke svému úřadu? To bych nikdy nevěřil a nikdo se to nesmí dovědět. Ne- zbývá než nepřiznat, že látku nevidím!“ „No, neříkáte tomu nic!“ pravil jeden z tkalců. „Ó ne, je to nádherné! Opravdu, překrásné!“ posunul si starý ministr brýle. „Přesně, jak jste říkali. Ten vzor a ty barvy! Ano, sdělím císaři, že se mi to náramně líbí!“ „To nás těší!“ pravili oba podvodníci a nazývali barvy i zvláštní vzorek jménem a starý ministr pozorně naslouchal, aby mohl říci totéž svému pá- novi. Jenže poté, co tak učinil, žádali podvodníci ještě větší množství peněz, ještě více hedvábí a zlata a zase strkali všechno do vlastních kapes, do stroje nepřišlo ani vlákno. Pracovali dál, ale jako předtím na prázdném stavu. A když po několika dnech poslal císař jiného poctivého úředníka, aby se podíval, jak tkaní pokračuje a zdali látka bude záhy hotova – dařilo se mu stejně jako ministrovi. Díval se a díval, ale protože tam byly jen prázdné stavy, neviděl dočista nic. „Nuže, není to úžasný kus látky?“ ptali se opět oba podvodníci a uka- zovali a vysvětlovali krásu neexistujícího vzoru. „Hloupý nejsem!“ říkal si muž. „Tak snad že bych se nehodil ke svému úřadu? Ale to je přece směšné! Nebo není? No, na každý pád stačí, když nedám nic najevo!“ I vychválil látku, kterou neviděl, a ubezpečoval oba tkalce, jak je nadšen krásnými barvami a pěkným vzorem. „Ano, je to vskutku nádherné!“ vyprávěl pak císaři. A všichni lidé ve městě už nehovořili o ničem jiném než o té skvostné látce. Nakonec ji chtěl i sám císař zhlédnout, dokud je ještě na stavu, a s celým houfem vybraných mužů, mezi nimiž nechyběli oba poctiví úředníci, se odebral k lstivým podvodníkům. Ti také nyní tkali ze všech sil, ovšem bez nití a příze.

„Ach, jak to dohromady krásně ladí! Jak neobyčejně krásný střih!“

„Co říkáte, není to velkolepé?“ tázali se hodnostáři, kteří tam již byli. „Stačí, když se Vaše Veličenstvo pozorně podívá. Ten vzorek a ty barvy!“ ukazovali na prázdný stav, neboť byli přesvědčeni, že ostatní látku vidí. „Copak to je!“ říkal si pro sebe císař. „Jak to, že já zhola nic nevidím! Což jsem hloupý? Nehodím se k tomu, abych byl císařem? To by ovšem bylo to nejstrašnější, co by se mi mohlo přihodit!“ I prohlásil: „Ano, je to krásné! Vyjadřuji vám své nejvyšší uznání!“ A pokyvoval spokojeně nad prázdnými stavy, neboť nechtěl přiznat, že nic nevidí. Také dvořané, které měl s sebou, se dívali a dívali, ale nikdo nevykoukal víc než ostatní, a tak jen svorně opakovali po svém vladaři: „Ach ano, to je věru krásné!“ A hned císaři radili, aby si z té nové, nád- herné látky nechal ušít šaty do průvodu, který se měl zanedlouho konat. „To bude tak velkolepé, skvostné, excelentní!“ šlo od úst k ústům a všichni byli tím nápadem velice rozradostněni. Císař dal oběma podvod- níkům pro povzbuzení do knoflíkové dírky rytířský kříž a propůjčil jim titul dvorních tkalců. Noc před průvodem bděli oba podvodníci déle než jindy a pracovali při více než šestnácti rozžatých světlech. Lidé měli vidět, jak mají naspěch, aby dohotovili císařovy nové šaty. Dělali, jako by sundávali látku ze stavu, předstírali, že stříhají do vzduchu velkými nůžkami, šili jehlami bez nití a nakonec zvolali: „Hle, šaty jsou hotovy!“ Na ta slova se císař se svými vznešenými kavalíry neprodleně dostavil a oba podvodníci honem zvedali jedno rameno, jako by něco drželi, a ří- kali: „Račte, tady jsou kalhoty, tady je kabát, zde váš plášť a tak dále a tak dále. A je to všechno lehoučké, jako by to bylo z pavučin. Jako by člověk na sobě nic neměl, ale to je právě ta přednost.“ „Ano!“ přitakávali kavalíři, ačkoli ani tentokrát vůbec nic neviděli. „A nyní nechť Vaše nejmilostivější Veličenstvo ráčí odložit svoje šaty,“ pokračovali podvodníci, „abychom vám tady před tím velikým zrcadlem mohli obléknout nové.“ Císař uposlechl, odložil všechen svůj oděv a podvodníci předstírali, že na něj navlékají součásti nových šatů. Chytali ho okolo pasu, natahovali se, jako by přivazovali vlečku – a císař se obracel a otáčel před zrcadlem.

„Ach, jak to dohromady krásně ladí! Jak neobyčejně krásný střih!“ roz- plývali se všichni. „A jaký vzorek, jaké výjimečné barvy! To jsou vskutku úžasné šaty!“ „Jakmile bude Vaše Veličenstvo připraveno, venku stojí lidé s nebesy, která budou nesena nad Vaším Veličenstvem při průvodu!“ pravil poté vrchní ceremoniář. „Nuže, jsem hotov!“ prohlásil císař. „Nepadnou dobře?“ Obrátil se ještě jednou před zrcadlem, neboť to mělo vypadat, jako by se díval na svůj oblek, a komorníci, kterým bylo svěřeno nést vlečku, honem natahovali ruce k podlaze, jako by vlečku zvedali, a také potom šli se vztaženýma rukama, neboť nesměli dát najevo, že nic nedrží. Tak kráčel císař v čele průvodu pod krásnými nebesy a poddaní na ulici a v oknech říkali: „Ach, jak překrásné jsou císařovy nové šaty! Jak nádhernou vlečku má jeho plášť! Jak dobře mu všechno padne!“ Nikdo nechtěl dát na sobě znát, že by se snad ke své práci nemusel hodit nebo že by mohl být hloupý. A tak se stalo, že žádné císařovy šaty nebyly dosud tolik obdivovány. Vtom ale zvolalo malé dítě: „Vždyť na sobě nic nemá!“ „Panebože, slyšíte ten nevinný hlas?“ obrátil se jeho otec k těm, kteří stáli kolem, a hned druh druhu šeptal: „Nic na sobě nemá! Tamhleto dítě říká, že císař je nahý!“ „Císař je nahý!“ volal nakonec všechen lid. To císaře mrzelo, neboť se mu zdálo, že by lid mohl mít pravdu. Protože však nemohl něco takového přiznat, rozhodl se vydržet v průvodu až do konce, ještě pyšněji se nesl a za ním poslušně kráčeli komorníci s vlečkou, které nikdy nebylo.

Vikingská paní seděla na příčné straně lavice v otevřeném slavnostním sále. Měla na sobě hedvábné šaty, zlaté náramky a velké jantarové perly. Byl to její nejlepší úbor a skald ve svém zpěvu zmiňoval také ji a hovořil o zlatém pokladu, který přinesla svému bohatému hospodáři. Ten měl opravdovou radost z dítěte, které viděl pouze za dne. Nejen spa- nilost, ale i divokost děvčátka mu učarovaly. Říkal, že z něj může být srd- natá valkýra, to jest bojovná panna, která se dokáže bít s obry a ani nemrkne brvou, když cvičená ruka v žertu rozetne mečem její obočí. Nádoba s medovinou byla vyprázdněna do samého dna a hned přitáhli novou. Pilo se hodně, neboť všichni zde byli přesvědčeni, že hodně vy- drží. Často se tenkrát užívalo přísloví: „Dobytče ví, kdy má jít domů z pastvy, ale nemoudrý muž nikdy neví, co jeho žaludek snese.“ Znali je i ti, co tu seděli, ale tak tomu bývá, že víme to, ale konáme ono. Rovněž se tehdy říkalo, že „přítel omrzí, zdržuje-li se dlouho v domě ji- ného muže“ – ale zůstávali tu, neboť maso a medovina jsou dobré věci a bylo tu veselo! Zbytek noci pak strávili sluhové v teplém popelu, strkali prsty do tučných sazí a oblizovali je. Byla to divná doba! A bez ohledu na zvedající se podzimní bouře se vikingský pán rozhodl podniknout v tom roce ještě jednu výpravu. Vytáhl se svými lidmi k po- břeží Británie se slovy, že to je „jenom přes vodu“. Jeho paní zůstala doma s děvčátkem a záhy bylo téměř jisté, že více mi- luje ubohou žábu se zbožnýma očima a hlubokými vzdechy nežli krásné, ale škrabající a kousající lidské mládě. Vlhké a drsné podzimní mlhy, jež bez úst ohlodávaly listí, ležely nad lesy a rovinami, „ptáci bezperáci“, jak tu říkali sněhu, přilétali v hustých hejnech a zima byla i na vodě. Vrabci zabrali čapí hnízdo a pomlouvali, jak bylo jejich zvykem, nepřítomné panstvo. A kde byli tou dobou majitelé hnízda, oba čápi se všemi svými mláďaty? Kde asi! Byli v zemi egyptské, kde sluníčko teple svítilo jako u nás za letního krás- ného dne. Tamarindy a akácie kvetly kolem, Mohamedův půlměsíc zářil jasně na kopulích chrámů a čápi okupovali štíhlé věže. Odpočívali tu po dlouhé, předlouhé cestě a celá velká hejna měla hnízdo vedle hnízda i na

Vraceli se s bohatou kořistí od galských břehů…

mocných sloupech, popraskaných klenbách chrámů a dalších zapomenu- tých místech. Datlová palma zvedala střechu svého větvoví do výše, jako by chtěla být slunečníkem. Bělošedé pyramidy směřovaly v čistém vzduchu k nebi jako stínové kresby, pštros ukazoval, jak hbitě dovede používat své dlouhé nohy, a odpočívající lev hleděl velkýma chytrýma očima na sfingu, napůl zasypanou pískem. Vody Nilu ustoupily a celé koryto se hemžilo žábami. To byl pro čapí rodinu ten nejkrásnější pohled. Mláďata se dokonce domnívala, že něco tak bezměrně krásného může být jenom přelud. „Taková nádhera na nás vždycky čeká v naší teplé zemi!“ pravila čapí matka a mláďatům z toho až svrbělo v břiše. „Uvidíme ještě něco?“ ptala se ale vzápětí. „Poletíme ještě dál, mnohem dál do země?“ „Tam již není nic k vidění!“ odpověděla čapí matka. „Za touto žírnou krajinou je jen divoký les, v němž strom prorůstá strom a spolu se spletí popínavých rostlin tvoří neproniknutelnou houštinu, jíž si svýma těžko- pádnýma nohama dokáže razit cestu jedině slon. Hadi tam jsou pro nás příliš velcí a čtyřnožci příliš rychlí. A kdybyste se odvážili až dovnitř pouště, skončíte s očima plnýma písku, a to jste na tom ještě dobře. Hůř to dopadne s tím, kdo se dostane do pískové smršti. Ne, tady je nám nej- lépe. Jsou tu žáby a kobylky! Tady zůstaneme a vy s námi!“ A zůstali. Staří odpočívali ve svém hnízdě na štíhlém minaretu, a přece měli plno práce s hlazením svých kabátů. Také si zobákem popotahovali červené punčochy. Potom natáhli krky, vzájemně se pozdravili, zvedli nahoru hlavu s vysokým čelem ochmýřeným jemnými hladkými pírky a jejich hnědé oči chytře zářily. Mladé samičky se rozvážně procházely mezi šťavnatým rákosím, pošil- hávaly po mladých čápech a během navazování známosti při každém třetím kroku buď polkly žábu, anebo potřepávaly malým hádkem. Domní- valy se, že je to velice slušivé, a také jim to chutnalo. Samečkové zase vy- volávali hádky, tloukli druh druha křídly a sekali po sobě zobáky, ba bodali se do krve. Potom se zasnoubil ten a zadala se ona, mnoho samečků a samiček, vždyť kvůli tomu žili. Stavěli si hnízda a dostávali se přitom do nových

hádek, neboť v jižních zemích jsou všichni tvorové horkokrevní. Ale bylo to zábavné na pohled a zvláště veliké potěšení to působilo starým: „Jak to sluší těm našim mladým.“ A každý den tu svítilo slunce, každý den bylo k mání plno jídla, nemu- selo se myslet na nic jiného než na radovánky. To uvnitř bohatého zámku, u egyptského hospodáře, jak jej čápi nazývali, nebylo veselí domovem. Mocný vládce ležel jako bez života na pohovce uprostřed velkého sálu s pestře pomalovanými zdmi, všechny údy ztuhlé. Vypadalo to, jako by ležel v tulipánu, a všichni příbuzní a sluhové stáli kolem něho. Nebyl mrtev, ale také nebylo možné říci, že žije. Spásná květina z rašeliniště v se- verských zemích, kterou měla nalézt a utrhnout ta, jež jej nejvroucněji mi- lovala, nebude nikdy přinesena. Jeho mladá krásná dcera, která v labutím kožíšku zamířila přes moře a země k severu, se už nikdy nevrátí. „Je mrtvá a zmizela!“ oznámily obě labutí panny po návratu domů a po- depřely svá slova báchorkou, již vypravovaly na potkání: „Letěly jsme všechny tři vysoko ve vzduchu. Přesto jsme neunikly očím lovce. Vystřelil tím směrem šíp, který zasáhl naši mladou družku. Pomalu, zpívajíc svoje sbohem, klesala doprostřed lesního jezera. Pohřbily jsme ji na břehu pod smuteční vrbou. Ale pomstily jsme se. Přivázaly jsme oheň pod křídla vlaštovky, která bydlela pod lovcovou rákosovou střechou, ta se vzňala, dům se ocitl v plamenech a on v nich uhořel. Oheň bylo vidět přes celé jezero, jeho odlesky dopadaly až ke schýlené smuteční vrbě, kde je ona nyní zemí v zemi. Nikdy se už nedostane do egyptské země!“ Nato se obě falešnice rozplakaly a otec čáp, který je dobře slyšel, zaklapal zobákem, až se to rozléhalo: „Jaká to lež, jaký výmysl! Mám chuť prohnat jim prsa zobákem!“ „A ulomit si jej!“ odtušila čapí matka. „To bys pak krásně vypadal. Měl bys myslet na sebe a na svoji rodinu, všechno ostatní je vedlejší!“ „Stejně si sednu na římsu otevřené kopule. Snad se učenci a mudrci, až budou zítra ráno hovořit o nemocném, dostanou věci trochu na kloub.“ A učenci a mudrci se sešli a hovořili mnoho, probírali zeširoka, v čem se čáp nevyzná – ale docela nic z toho nevyplynulo pro nemocného nebo pro jeho dceru v divokém rašeliništi. Přesto bychom si je měli poslech- nout. Nikdy neškodí vědět víc! Zvědět, co předcházelo, a tak lépe porozu- mět té historii – aspoň tolik jako otec čáp.

se zvířete za hřívu. Zajatec porozuměl a rychlým klusem vyjeli ze dvora. Venku na otevřené pláni, na cestě, kterou by bez pomoci nikdy nenašel, kněz zapomněl na ošklivou podobu mloka, cítil, že milost Pánaboha při- chází k němu skrze tohoto netvora. I přeříkával zbožné modlitby a pěl svaté písně, při nichž se mlok chvěl. Leč způsobily to modlitby a zpěv, anebo chlad jitra, jež se blížilo? Co pociťoval? Jednu chvíli se zvedl vysoko do vzduchu, aby zastavil koně a seskočil, ale kněz jej držel pevně a pokračoval ve zbožném zpěvu, jako by tím mohl přemoci očarování, jež přisoudilo dívce podobu ošklivé žáby. A kůň uháněl ještě divočeji vpřed, nebe růžovělo, a sotva se první paprsek slunce prodral bílým mrakem, neseděla na něm žába, ale kráska démonické mysli. Kněz držel líbeznou mladou dívku ve svém náručí, a jat hrůzou nad tou proměnou, seskočil z koně v domnění, že jde o nové zhoubné kouzlo. Helga byla týmž skokem rovněž na zemi, a přestože jí dětské sukénky sa- haly sotva po kolena, sáhla po ostrém noži u pasu a vrhla se na překvape- ného kněze. „Jdu k tobě!“ volala. „Jdu k tobě, abych ti mohla vrazit nůž do těla. Jsi bledý jako sníh! Otroku! Holobrádku!“ Dorážela jako saň, utkali se v těžkém boji, ale zdálo se, jako by knězi dodávala síly neviditelná moc. Držel dívku pevně a starý dub mu pomohl, když uvolněnými kořeny takřka svázal její nohy, které se pod ně svezly. Vedle vyvěral potůček, i po- stříkal kněz jeho vodou obličej a prsa dívčina, vyzval nečistého ducha, aby z ní vystoupil, a požehnal ji po křesťanském způsobu. Leč svěcená voda neměla dost síly tam, kde netryskal také proud víry. A přece i v tom byla jeho převaha. Ne vyhraný boj, ale jeho počínání zlou moc přemohlo. Dívčina ramena klesla a ona s údivem hleděla na pobledlou tvář muže, jenž se jí jevil jako mocný kouzelník, silný v čarování a tajném umění. Vždyť temné runy četl a tajuplná znamení dělal ve vzduchu! Ani před lesklou sekerou napřaženou proti jejím očím by nepohnula brvou, ale sklopila je, když jí dělal znamení kříže na čele a na prsou. Jako krotký pták tu nyní seděla, hlavu skloněnou na prsa. A on k ní něžně hovořil o skutku lásky, který vykonala této noci, když v kůži ošklivé žáby k němu přišla, uvolnila jeho pouta a vyvedla jej ven, ke světlu a životu.

Po těch slovech padl kněz na kolena a modlil se…

Page 1 Page 2-3 Page 4-5 Page 6-7 Page 8-9 Page 10-11 Page 12-13 Page 14-15 Page 16-17 Page 18-19 Page 20-21 Page 22-23 Page 24-25 Page 26-27 Page 28-29 Page 30-31 Page 32-33 Page 34-35 Page 36-37 Page 38-39 Page 40-41 Page 42-43 Page 44-45 Page 46-47 Page 48-49 Page 50-51 Page 52-53 Page 54-55 Page 56-57 Page 58-59 Page 60-61 Page 62-63 Page 64-65 Page 66-67 Page 68-69 Page 70-71 Page 72-73 Page 74-75 Page 76-77 Page 78-79 Page 80-81 Page 82-83 Page 84-85 Page 86-87 Page 88-89 Page 90-91 Page 92-93 Page 94-95 Page 96-97 Page 98-99 Page 100-101 Page 102-103 Page 104-105 Page 106-107 Page 108-109 Page 110-111 Page 112-113 Page 114-115 Page 116-117 Page 118-119 Page 120-121 Page 122-123 Page 124-125 Page 126-127 Page 128-129 Page 130-131 Page 132-133 Page 134-135 Page 136-137 Page 138-139 Page 140-141 Page 142-143 Page 144-145 Page 146-147 Page 148-149 Page 150

Made with FlippingBook - Online magazine maker