„Zní to docela pěkně, také podoba tu je, ale něco tomu schází, i když přesně nevíme co!“ Jejich slovům však nikdo nevěnoval pozornost. Skutečný slavík byl vypovězen ze země a říše a umělý pták zaujal místo vedle císařova lože a všechny dary, které dostal do vínku, všechno zlato a drahokamy, ležely tam s ním na hedvábné podušce. Kromě toho byl po- ctěn titulem „Zpěvák nočního stolku Jeho císařského Veličenstva“ a u ta- bule měl hodnost vrchního rady a seděl po císařově levici, neboť císař pokládal za nejčestnější tu stranu, na které je srdce, a srdce je i u císařů v levé polovině hrudi. Zhotovitel napsal dvacet pět svazků o umělém slavíkovi a bylo to dílo tak učené a dlouhé a hemžilo se tolika těžkými výrazy, že do něj každý jen nahlédl, ale všichni říkali, že je četli a porozuměli, neboť jinak by byli po- važováni za hlupáky, které císař vyplácel vařečkou. Tak to šlo celý rok. Císař, dvůr a všichni ostatní Číňané znali už každý trylek umělého ptáka, a o to víc jím byli nadšeni. Mohli si s ním notovat a také to dělali. Uličníci zpívali: „... tititi – klokloklo!“ – a stejně tak císař! To bylo opravdu nádherné! Ale jednou večer, když pták nejlépe zpíval císaři, který odpočíval na po- steli, náhle cosi v jeho útrobách prasklo, pak se ještě – vrrrr! – všechna ko- lečka roztočila a nakonec hudba přestala. Císař vyskočil z postele, dal zavolat svého osobního lékaře, avšak ten nic nezmohl, a tak poslal pro hodináře. Hodinář po mnoha řečech a dlou- hém prohlížení uvedl ptáka jakžtakž do chodu, ale řekl, že je nutné jej šetřit, protože všechna kolečka a čepy jsou už velice oběhané, nové dát nelze, a je tedy velmi nejisté, jak dlouho ještě bude jeho stroj slou- žit. Byl z toho velký zármutek! Jenom jednou za rok dovolili ptákovi zpívat a přitom s ním co nejopatrněji zacházeli. Po každé produkci pak vynálezce pronesl malou řeč, v níž těžkopádně vysvětloval, že mechanismus pracuje právě tak pěkně jako dřív, a že je tedy všechno v pořádku. Bylo tedy zase jako dřív. Ale po pěti letech postihl celou zemi další smu- tek. Císař, kterého měli všichni opravdu rádi, onemocněl a říkalo se, že se už neuzdraví. Dokonce byl zvolen nový císař, a když lidé postávající na ulici chtěli vědět, jak je se stávajícím císařem, utrousil vznešený kavalír pouze svoje oblíbené: „Pch!“ – a potřásl hlavou.
204
„Hudbu! Hudbu!“ sípal císař.
Made with FlippingBook - Online magazine maker