Nerostly tu žádné květiny, žádná mořská tráva, jenom holé šedé mořské dno se prostíralo všude, kde se voda s hukotem připomínajícím rachot mlýnského kola prudce točila a strhávala vše, co zasáhla, s sebou do hlu- bin. Těmito rvavými proudy musela princezna proplout, aby se dostala do končin, které hledala. A za nimi na ni čekal ještě předlouhý, nepříjemný kus cesty po horkém, bublajícím bahně, které čarodějnice nazývala svým raše- liništěm. Teprve tam, na jeho konci, uprostřed podivného lesa stál její dům. Místo stromů a křovin tu byla spousta prapodivných tvorů, napůl zví- řata a napůl rostliny, kteří vypadali jako stohlaví hadi vyrůstající ze země. Místo větví měli dlouhé slizovité údy s prsty připomínajícími pohyblivé červy a úd za údem se pohyboval od kořene až k nejvyššímu vrcholku. Všechno, čeho se v moři zmocnili, obtočili pevně a nikdy se toho již ne- pustili. Naše malá mořská víla se na kraji čarodějničina panství v úděsu zasta- vila. Srdce jí v hrudi bušilo jako zvon, všechno v ní říkalo, ať se vrátí, ale tu si vzpomněla na prince a na lidskou duši a opět nabyla odvahy. Dlouhé vlající vlasy si pevně ovázala kolem hlavy, aby je nic nemohlo zachytit, ruce zkřížila na prsou a proletěla tak rychle mezi ohyzdnými polypy, kteří po ní vztahovali svoje chápavé ruce a prsty, jak jen ryba vodou proletět může. Vždyť viděla, jak každý z nich to, co uchvátil, svírá sty malých cha- padel, silných jako železné svěráky. Z lidí, kteří zahynuli na moři a klesli hluboko na dno, nezbylo v rukou polypů víc než bílé kosti. Také vesla a bedny drželi pevně, i zbytky pozem- ských zvířat a mořskou ženku, kterou chytili a zardousili. To malou vílou nejvíce otřáslo. Přesto došla až k velikému bahnitému místu, kde obrovští vodní hadi ukazovali svá tlustá, běložlutá břicha. Uprostřed toho bahniště stál dům z dalších bílých kostí utonulých lidí a před ním stála mořská čarodějnice a dávala ze svých úst jíst ropuše, jako podávají lidé kanárkům cukr. Ohyzdné mořské hady nazývala svými ku- řátky a dovolila jim, aby se váleli po jejích obrovských, slizovitých prsou. „Však já vím, co chceš!“ řekla čarodějnice a vzhlédla k malé mořské víle. „Ovšem je to od tebe hloupé! Neboť stane-li se po tvé vůli, on tě uvede v neštěstí, moje spanilá princezno, jež by ses ráda zbavila svého rybího ocasu. Místo něj toužíš mít dvě klády, po nichž chodí lidé, aby se do tebe mladý princ zamiloval a tys získala jeho i nesmrtelnou duši!“
„Však já vím, co chceš!“ řekla čarodějnice.
232
Made with FlippingBook - Online magazine maker