Ale byla němá, nemohla ani zpívat, ani mluvit. Půvabné otrokyně, ob- lečené do mušelínu a zlata, přicházely, zpívaly před princem a jeho krá- lovskými rodiči, a jedna z nich zpívala líp než všechny ostatní a princ tleskal rukama a usmíval se na ni. V tom okamžiku malá mořská víla po- smutněla, neboť věděla, že ona sama kdysi zpívala ještě mnohem krásněji, a říkala si: „Ach, kdyby tak věděl, že jsem se pro něho navěky vzdala svého hlasu!“ Potom otrokyně tančily na sladkou hudbu líbezné, vzdušné tance. A tu zvedla malá mořská víla svoje krásné bílé ruce a na špičkách nohou se vznášela sálem, jak se dosud nikdo nevznášel. Každým pohybem se její spanilost ještě více projevovala a její oči mluvily k srdci vroucněji než zpěv otrokyň. Všechny tím nadchla, zvláště krásného prince, který ji nazýval svým malým nalezencem, a ona tančila dál a dál. Měla pocit, že se při každém kroku dotýká místo země ostrých břitů, ale vše bylo pryč, když ji princ požádal, aby byla stále s ním, a dovolil jí spát před svými dveřmi na same- tové podušce. Dal jí také ušít mužský oblek, aby s ním mohla jezdit na koni. Toulali se vonnými lesy, kde se zelené větve dotýkaly jejich ramen a ptáčkové zpí- vali mezi svěžími listy. Vylézala s princem na vysoké hory, a ačkoli její jemné nohy krvácely, že si toho kdekdo povšiml, smála se tomu a šla za ním, až viděli plout mraky hluboko pod sebou, jako by to bylo hejno ptáků, kteří táhnou do cizích zemí. Doma v princově zámku, za noci, když ostatní spali, scházela po ši- rokých mramorových schodech k moři, konejšila palčivou bolest svých nohou v chladné vodě a vzpomínala na všechny, které zanechala dole v hlubinách. Jedné noci přišly její sestry. Držely se za ruce a přežalostně zpívaly. Malá mořská víla jim pokynula a ony ji poznaly. Vyprávěly, jak je všechny za- rmoutila, a potom ji navštěvovaly každou noc. Jednou dokonce spatřila ve velké dálce starou babičku, která by již ani nespočítala, kolik let nebyla nad hladinou, a také mořského krále s korunou na hlavě. Vztahovali po ní ruce, ale netroufali si přiblížit se k břehu jako její sestry. Dny plynuly, malá mořská víla byla princi stále milejší, ale měl ji rád, jako máme rádi hodné roztomilé dítě, učinit ji svojí královnou ho ani ne- napadlo.
A tu zvedla malá mořská víla svoje krásné bílé ruce a na špičkách nohou se vznášela sálem, jak se dosud nikdo nevznášel.
236
Made with FlippingBook - Online magazine maker