zasloužíš rovněž místo mezi námi. Po tři sta letech dobrých skutků se může dostat nesmrtelné duše i tobě.“ A malá mořská víla vztáhla svoje průsvitné ruce k božímu slunci a po- prvé ucítila slzy. Na lodi bylo opět plno ruchu a života a víla viděla, jak ji princ se svojí krásnou nevěstou hledají, jak v bolestné předtuše zírají na šumivou moř- skou pěnu. Neviditelná naposled políbila bílé čelo ženichovo, usmála se naň a pak vystoupila s ostatními průhlednými a krásnými bytostmi na růžový oblak plující oblohou. „Za tři sta let vplujeme takto do království božího,“ zašeptala jedna z dcer vzduchu. „A možná se tam dostaneme ještě dřív, neboť nepozoro- vaně vnikáme do lidských obydlí a za každé dobré dítě, které tam najdeme, zkracuje bůh dobu naší zkoušky. Dítě, které působí svým rodičům radost a zaslouží si jejich lásky, neví, kdy prolétáme jeho světnicí. Ale když se z radosti nad ním usmějeme, tu se nám z oněch tří set let odečte jeden rok. Avšak spatříme-li nezpůsobné a zlé dítě, nad nímž nezbývá než ronit ža- lostné slzy, prodlužuje každá slza naši zkušební dobu o další den.“
DIVOKÉ LABUTĚ
D aleko odtud, až tam, kam na zimu odlétají vlaštovky, žil král, který měl jedenáct synů a jedinou dceru Elišku. Těch jedenáct bratrů chodilo do školy s hvězdou na prsou a šavlí po boku, psali na zlaté tabulky diamantovými kamínky a četli právě tak pěkně, jako se učili nazpaměť, takže na nich bylo hned poznat, že to jsou princové. Sestra Eliška sedávala na malé židličce ze zrcadlového skla a v ruce držela obráz- kovou knihu, kterou jí koupili za půl království. Ano, těm dětem se dařilo velmi dobře! Ale nemělo to tak zůstat na- vždycky. Jejich otec, král celé země, jim jednoho dne přivedl novou matku, a ta nemohla od prvního dne ubohé děti vystát. V zámku se konala velká slav- nost na její počest – děti zpívaly: „Vítej nám!“, ale zatímco jindy dostaly všechny koláče a všechna pečená jablka, jež byla na stole, dala jim macecha jenom písek na čajovou misku a pravila, aby si myslely, že je to něco k snědku. Za týden nato poslala sestřičku Elišku na venkov k nějaké selské rodině a poté namluvila králi tolik špatného a lživého o ubohých princích, že už o nich nechtěl nikdy ani slyšet. „Leťte do světa a starejte se o sebe sami!“ mohla nyní vzkřiknout mace- cha. „Leťte jako velcí mlčenliví ptáci!“ Protože tak zle, jak by ráda, to přece jenom nedokázala zařídit. Hoši se proměnili v jedenáct krásných divokých labutí, vyletěli s podivným kři- kem z oken zámku a zamířili přes sad k lesu. Bylo ještě časně zrána, když letěli okolo statku, v němž spala Eliška. Chvíli kroužili nad střechou, ale marně otáčeli svoje dlouhé krky, marně tloukli křídly, nikdo je neslyšel ani neviděl. Nezbylo jim než letět dál, vy- soko k mrakům, pryč do širého světa, k velkému černému lesu, který kon- čil až u mořského břehu. Ubohá malá Eliška si zatím hrála v selské světnici se zeleným lístkem. Jiné hračky neměla. Nakonec prorazila do lístku otvor, podívala se jím do
k.
244
245
Made with FlippingBook - Online magazine maker