slunce a tu jí připadalo, že vidí jasné oči svých bratří, a kdykoli se teplé paprsky sluneční dotkly jejího čela, vzpomínala všech jejich polibků. Den za dnem míjel, jeden jako druhý, a ranní vítr zachvívající košatými růžovými keři před domem šeptal: „Kdo by mohl být krásnější nežli vy?“ Ale růže potřásaly hlavami a říkaly: „Eliška je krásnější!“ A když si v neděli večer četla stará selka před vraty ve svých modlitbách, tu obracel vítr listy knihy a ptal se: „Kdo by mohl být zbožnější nežli vy?“ „Eliška je zbožnější,“ odpovídaly mu modlitby a byla svatá pravda, co pravily růže a kniha. Když jí bylo patnáct let, měla se vrátit domů. Královna se však znovu rozzlobila, ledva spatřila, jak je krásná, a ještě více na ni zanevřela. Byla by ji ráda proměnila v divokou labuť jako její bratry, ale netroufala si to učinit hned, protože král chtěl svoji dceru vidět. Nazítří však, ihned časně zrána, zašla do lázní, které byly zbudovány z mramoru a vyzdobeny měkkými poduškami a nejkrásnějšími koberci, vzala tři ropuchy, políbila je a řekla první z nich: „Posaď se Elišce na hlavu, až se přijde vykoupat, aby byla lenivá jako ty!“ Druhé nařídila: „Sedni si jí na čelo, aby byla tak ošklivá, že ji ani vlastní otec nepozná!“ A třetí pošeptala: „Ulehni jí na srdce, aby měla zlou mysl a aby tím velice trpěla!“ Potom hodila ropuchy do jasné vody, která se okamžitě zbarvila doze- lena, zavolala Elišku a poslala ji do lázně. Když se dívka ponořila, sedla si jí jedna ropucha do vlasů, druhá na čelo a třetí na prsa. Eliška, jak se zdálo, si toho ani nepovšimla. Když se však vzpřímila, plavaly po vodě tři rudé makové květy. Kdyby nebyly žáby jedovaté a kdyby je čarodějnice nepolíbila, byly by se pro- měnily v rudé růže. Ale květinami se staly přece, neboť ležely na Eliščině hlavě i u jejího srdce a ona byla příliš zbožná a nevinná, než aby čáry nad ní mohly mít nějakou moc. Když to zlá královna uviděla, natřela děvče ořechovou šťávou, až bylo temně hnědé, pomazala jeho krásný obličej zapáchající mastí a zacuchala jí krásné vlasy.
Nebylo možné více poznat spanilou Elišku. I její otec se při pohledu na ni polekal a řekl, že to není jeho dcera. Nikdo se k ní nehlásil kromě hlí- dacího psa a vlaštovek, ale to byla jen němá zvířata, která nemohla nic říci. Ubohá Eliška se hořce rozplakala a majíc na paměti osud svých jedenácti bratrů, smutně se vykradla ze zámku. Putovala celý den, šla polem i baži- nou, až došla k velikému lesu. Netušila, kam vlastně míří, v hlubokém zá- rmutku netoužila po ničem jiném než po svých sourozencích, kteří byli bezpochyby právě tak jako ona vyhnáni do světa. Je chtěla hledat a nalézt, ale nebyla ještě ani v polovině lesa a snesla se noc. Eliška úplně ztratila cestu a zabloudila. I lehla si na měkký mech, pomodlila se večerní mod- litbu a opřela hlavu o pařez. Vládlo úplné ticho, vzduch byl plný příjemných vůní a kolem dokola v trávě i mechu zářily jako zelenavá světélka stovky svatojanských mušek. Když se rukou jemně dotkla větévky, snesli se na ni ti svítící broučkové jako létavice a celou noc se jí zdálo o bratrech. Hráli si opět jako děti, psali diamantovými kamínky na zlaté tabulky a dívali se do překrásné obráz- kové knihy, která stála půl království. Ale na tabulky již nepsali jako dříve jenom nuly a čáry, nýbrž nejstateč- nější činy, které vykonali, vše, co prožili a spatřili. A v obrázkové knize všechno ožilo, ptáci zpívali a lidé z ní vystupovali a hovořili s Eliškou a je- jími bratry. Avšak sotva obrátila list, honem zase skočili na svou stránku, aby se obrázky vzájemně nepomíchaly. Když se probudila, slunce už stálo vysoko na obloze. Eliška je nemohla vidět, protože vysoké stromy rozkládaly svoje sukovité větve příliš hustě a mocně. Ale paprsky si na nich pohrávaly jako povívající zlatý závoj. Zeleň voněla a ptáci jí málem sedali na ramena. Také slyšela šumět vodu. To mo- hutné velké prameny hnaly se do jezera, jež mělo nejkrásnější písečné dno. Kolem dokola bujelo husté křoví, jen na jednom místě si jeleni prorazili cestu a tudy Eliška vykročila k vodě, která byla tak čistá, že kdyby vítr ne- hýbal větvemi a křovinami, mohl bys myslet, že jsou namalovány na dně. V zrcadle hladiny se zase jasně odrážel každý lístek – ten, jenž byl sluncem ozářen, stejně jako ten, který byl docela ve stínu. Pak Eliška spatřila svůj obličej a polekala se, jak je hnědý a ošklivý. Ale jen smočila ruku v potůčku a přetřela si oči a čelo, prosvitla znovu její bílá pleť. I odložila všechny šaty, vstoupila do svěží vody, a krásnějšího králov- ského dítěte, než byla ona, nenalezl bys na celém světě.
k.
246
247
Made with FlippingBook - Online magazine maker