pěna na temně zelených vlnách připomínala dívce miliony plovoucích la- butí. Když slunce stálo nejvýš, spatřila před sebou ve vzduchoprázdnu se vznášející hornatou zemi se zářivými skupinami ledovců a uprostřed toho všeho se tyčil na míli dlouhý zámek s několika řadami odvážně zbudova- ného sloupoví. Dole se vlnily palmové lesy a všude rostly květiny, velké jak mlýnská kola. Tázala se, zdali je to ta země, do které letí, ale labutě potřásly hlavami, neboť to, co viděla, byl krásný, věčně se měnící oblačný zámek Faty Mor- gány, do něhož nesměl žádný člověk vstoupit. Eliška z něj nespouštěla oči, ale tu se hory, lesy i zámek zhroutily a stálo tu dvacet hrdých kostelů, jeden jak druhý, s vysokými věžemi a špičatými okny. Zdálo se jí, že slyší zvuk varhan, ale to slyšela jen šplouchání vln. Kostely již byly docela nablízku, ale vtom se proměnily v celé loďstvo, které pod ní plulo. Podívala se dolů a uvědomila si, že je to jenom mlha, která se vznáší nad mořem. Ano, věčná změna se naskýtala jejímu zraku a konečně spatřila také sku- tečnou zemi, ke které směřovali. Zvedaly se v ní krásné modré hory s ce- drovými lesy, města a zámky, a ještě před západem slunce seděla Eliška na poli, před velikou jeskyní porostlou jemnými popínavými rostlinami, takže vypadala, jako by byla pokrytá vyšívaným kobercem. „Jsem zvědav, co se ti bude dnes v noci zdát,“ řekl nejmladší bratr a uká- zal jí její ložnici. „Kéž by se mi zdálo, jak bych vás dokázala vysvobodit!“ pravila, neboť touto myšlenkou se nejvíc zabývala a bez ustání prosila boha vroucně o pomoc, ano, i ve spaní setrvávala v modlitbě. A měla sen, že letí vysoko vzduchem k zámku Faty Morgány a že jí při- chází vstříc víla, krásná, zářící, a přece tolik podobná staré ženě, která jí v lese dala jahody a vypravovala jí o labutích se zlatými korunkami. „Tvoje bratry je možné vysvobodit!“ řekla. „Ale najdeš k tomu odvahu a vytrvalost? Moře ohladí tvrdé kameny, přestože je měkčí než tvoje jemné ruce, ale ono nepociťuje bolest, již by musely snést tvoje prsty. Ono nemá srdce, netrpí úzkostí, již ty bys musela vydržet. Vidíš kopřivu, kterou držím v ruce? Takových roste mnoho okolo jeskyně, ve které spíš. A jenom tento druh a druh, který roste na rovech hřbitovních, jsou ty správné, pa- matuj si to! Ty utrhni, třeba by tě kůže pálila a naskakovaly ti puchýře,
252
Jen labutě letěly kupředu jako svištící oštěp…
Made with FlippingBook - Online magazine maker