se chystalo svítání, stálo jedenáct bratří před branou zámku a žádali, aby byli uvedeni ke králi. Dostalo se jim však zamítavé odpovědi: „Je ještě noc, král spí a nikdo ho nesmí vzbudit.“ Bratři se však nedali, prosili a hrozili, až stráž přišla, ba sám král se do- stavil, aby zjistil, co ten hluk znamená. Leč vtom vyšlo slunce a mládenci zmizeli. Jen jedenáct divokých labutí vzneslo se nad zámek a městskými branami začal proudit všechen lid, všichni chtěli vidět, jak bude čaroděj- nice upálena. Vyzáblý koník táhl káru, v níž Eliška seděla, na těle halenu z hrubé pyt- loviny. Krásné dlouhé vlasy splývaly jí volně okolo sličné hlavy a její líce byly smrtelně bledé, jen její rty se tiše pohybovaly v němé modlitbě a prsty svíraly zelený len. Ani cestou na smrt nezapomněla na svůj úkol. Deset košil leželo jí u nohou a jedenáctou horečně pletla, což přihlížející lůzu pobuřovalo. „Podívejte se na tu čarodějnici, jak si pro sebe mumlá! Ani modlitební knihu si s sebou nevzala, zabývá se jenom svými ohavnými čáry. Vytrhněte jí to a roztrhejte na tisíce kusů!“ Zástup se vyřítil, aby zničil její dílo – náhle se však sneslo z nebe jede- náct bílých labutí, posedaly si na vůz a tloukly kolem sebe svými velkými perutěmi. Dav polekaně ustoupil stranou. „To je znamení shůry! Určitě je nevinná!“ šeptali mnozí, ale netroufali si vyslovit to nahlas, neboť viděli, že se již katův holomek chápe králov- niny ruky. Leč ona stačila ještě hodit jedenáct košil na divoké labutě a v ten oka- mžik tu stálo jedenáct krásných princů. Jen nejmladší měl velké bílé křídlo místo jedné ruky, neboť na jeho ramena padla nedokončená košile. „Nyní konečně smím promluvit,“ zvolala Eliška, „a povědět, že jsem nevinná!“ A lid, kterému neunikla její slova, ani nic z toho, co se stalo, ukláněl se před ní jako před světicí, ale o tom už nevěděla. V bezvědomí klesla do náručí sourozenců, vyčerpaná napětím, strachem i bolestí. „Ano, je nevinná!“ zopakoval nejstarší z bratrů, a než převyprávěl, co všechno se událo, rozšířila se kolem vůně, jako by tu kvetl milion růží. To proto, že každé poleno na hranici, jež měla být královniným ložem úmrt- ním, zapustilo kořeny, z nichž vypučely větve a rozrostly se v mohutné rů-
žové keře. Na nejvyšším skvěl se nádherný bělostný květ, svítivý jako hvězda. Ten král utrhl, a sotva jej připevnil Elišce na prsa, probudila se s mírem a radostí v duši, a všechny kostelní zvony se samy od sebe roz- hlaholily a ptáci přilétali ve velkých hejnech. Zpět do zámku vracel se slavnostní průvod, jaký ještě žádné království nespatřilo.
k.
260
261
Made with FlippingBook - Online magazine maker