Všichni obuvníci a koželuzi přiběhli a tázali se ho, co za ně chce. „Věrtel peněz za každou!“ pravil velký Klaus. „Zbláznil ses?“ řekli všichni. „Copak si myslíš, že máme peněz na věr- tely?“ „Kůže, kůže! Kdo koupí kůže!“ volal opět, ale všem, kteří se ho tázali, co ty kůže stojí, odpovídal: „Věrtel peněz.“ „On si z nás tropí šašky,“ pravili všichni dohromady, i vzali obuvníci svoje potěhy a koželuzi svoje kožené zástěry a začali jimi bít velkého Klause. „Kůže, kůže!“ opakovali po něm posměšně, „však my ti tu tvoji kůži zpracujeme, že bude celá modrá! Pryč s ním z města!“ volali a velký Klaus musel horempádem utéct. Takový výprask ještě nikdy nedostal. „Nu!“ pravil, když přišel domů. „Tohle si malý Klaus odnese. Za to jej zabiju.“ Ale v bytě malého Klause ležela jeho stará babička mrtvá. Byla na něj sice velmi zlá a nehodná, přesto však byl její smrtí velmi zarmoucen, i vzal její mrtvolu a položil ji do svojí teplé postele, jestli by se snad přece jen ještě neprobudila k životu. Tam měla ležet celou noc. Sám si sedl do kouta na židli a spal na ní, jako již často předtím. Když tam tak v noci seděl, otevřely se dveře a dovnitř vstoupil velký Klaus se svojí sekerou. Věděl dobře, kde je postel malého Klause, i šel rov- nou k ní a uhodil mrtvou babičku do hlavy, domnívaje se, že je to malý Klaus. „Tak!“ pravil. „Teď mě již nikdy neošálíš!“ A potom se vrátil domů. „Je to přece jen zlý, špatný člověk!“ řekl si malý Klaus. „Chtěl mě zabít, ještě štěstí, že babička je již mrtvá, jinak by ji byl zavraždil!“ Oblékl staré babičce sváteční šaty, vypůjčil si koně od souseda, zapřáhl jej do vozu a posadil babičku na zadní sedadlo tak, aby nemohla vypad- nout, až pojede, a potom se rozjeli k lesu. Když slunce vyšlo, dojeli k veliké hospodě. Tam malý Klaus zastavil a vešel dovnitř, aby pojedl. Hospodský měl také velké spousty peněz a byl to rovněž velmi dobrý muž, ale prudký, jako by měl v sobě tisíc čertů. „Dobré jitro!“ řekl malému Klausovi. „Ty ses dnes brzy oblékl do svá- tečních šatů!“ „Ano,“ odvětil malý Klaus, „jedu do města se svojí starou babičkou. Sedí venku na voze a nemohu jí přimět, aby vešla do světnice. Nechtěl
269
„Je to přece jen zlý, špatný člověk!“
Made with FlippingBook - Online magazine maker