Za chvíli nato vyšel velký Klaus z kostela a vzal svůj pytel na ramena. Zdálo se mu ovšem, že je nějak lehčí, neboť starý skoták vážil sotva polo- vinu, co malý Klaus. „To je to nějak lehké,“ povídá si. „No ovšem, vždyť jsem se v kostele po- modlil!“ I šel k potoku, který byl hluboký a veliký, hodil pytel se starým skotá- kem do vody a volal za ním, domnívaje se ovšem, že je to malý Klaus: „No tak teď si již ze mě nikdy nebudeš dělat blázny!“ Pak šel domů, ale když přicházel na místo, kde se cesty křižovaly, potkal malého Klause, který hnal před sebou celé svoje stádo. „Copak je tohle!“ zvolal velký Klaus. „Což jsem tě neutopil?!“ „Ovšem!“ řekl malý Klaus. „Vždyť jsi mě hodil do potoka před půl ho- dinou!“ „Ale jak jsi přišel k tak nádhernému dobytku?“ tázal se velký Klaus. „To je mořský dobytek!“ řekl malý Klaus. „Povím ti vše, co se stalo, a také ti děkuji za to, že jsi mě utopil. Nyní se mi vede znamenitě, jsem opravdu bohatý, to mi věř! – Měl jsem náramný strach, když jsem byl v pytli a vítr mi hvízdal kolem uší, když jsi mě shodil z lávky do studené vody. Padl jsem hned až ke dnu, ale neuhodil jsem se, neboť tam dole roste nejjemnější, měkká tráva. Jakmile jsem dopadl, hned kdosi otevřel pytel a překrásná panna ve sněhobílých šatech a se zeleným věncem okolo vlh- kých vlasů mě vzala za ruku a pravila: ,To jsi ty, malý Klausi? Tadyhle máš prozatím nějaký dobytek. Na míli odtud vzhůru cestou stojí ještě celé stádo, a to ti dám rovněž.‘ – Tu jsem spatřil, že potok je velká silnice pro obyvatele moře. Dole u dna chodili a jezdili přímo od moře až dovnitř země, kde potok začíná. Tam to bylo krásné! Samé květiny a nejčerstvější tráva, a ryby, které plavaly ve vodě, míhaly se mi kolem uší jako tady ptáci ve vzduchu. Jací tam byli krásní lidé, a což teprve dobytek, který se pásl na mezích a u příkopů!“ – „Ale pročpak ses tak rychle vrátil zpět k nám?“ tázal se velký Klaus. „Já bych to byl neudělal, když je tam tak krásně!“ „Ovšem,“ odvětil malý Klaus, „ale já jsem na to šel zchytra! Vždyť slyšíš, že ti povídám: mořská dívka pravila, že na míli cesty vzhůru – a tou cestou je přece potok, neboť jinudy se tam nedostaneš – čeká ještě celé stádo do- bytka pro mne. Ale já vím, že se potok zatáčí hned sem, hned tam, a to je přece zacházka. Tak si to zkrátím, když to jde, tím, že vystoupím ven na
svět a namířím si to napříč zase k potoku, čímž si nadejdu téměř půl míle a dostanu se rychleji ke svému mořskému dobytku!“ „Ó, ty jsi šťastný člověk!“ řekl velký Klaus. „Myslíš, že dostanu také mořský dobytek, půjdu-li na dno potoka?“ „No to si myslím!“ řekl malý Klaus. „Ale já tě přece neponesu v pytli k potoku, jsi na mě příliš těžký. Chceš-li tam tedy dojít sám a vlézt do pytle, strčím tě tam s největší radostí.“ „Díky ti!“ zvolal velký Klaus. „Ale nedostanu-li mořský dobytek, až přijdu dolů, tak ti napráskám, to mi věř!“ „Ó ne, jen se nezlob!“ I šli k potoku. Když stádo, které bylo žíznivé, spatřilo vodu, běželo s nej- větším chvatem, aby se napilo. „Podívej se, jak mají naspěch!“ řekl malý Klaus. „Nemohou se dočkat, až se zase vrátí na dno!“ „Tak nejdříve pomoz mně!“ řekl velký Klaus. „Jinak dostaneš výprask!“ A vlezl do velkého pytle, který ležel jednomu z býků napříč přes záda. „A přilož dovnitř kámen, neboť se bojím, že bych se jinak nepotopil!“ vyzval ho velký Klaus. „Však to půjde i bez něho!“ pravil malý Klaus, ale vložil přece jen velký kámen do pytle, svázal pevně motouzem a pak se o něj opřel. Žbluňk! Velký Klaus byl ve vodě a klesl hned ke dnu. „Bojím se, že dobytek nenajde!“ pravil malý Klaus a namířil domů s tím, co měl.
k.
272
273
Made with FlippingBook - Online magazine maker