MOTÝL
Motýl si chtěl opatřit snoubenku a samozřejmě toužil po nějaké pěkné květince. Začal se tedy kolem sebe rozhlížet a viděl, že každá květina sedí tak tiše a zadumaně na svém stonku, jak má sedět panna, jež není zasnou- bena. Ale bylo jich, kam oči dohlédly, tolik, že motýl nevěděl, pro kterou se rozhodnout. I rozletěl se k chudobce. Francouzi ji nazývají Markétka, tvrdí, že umí prorokovat, a to ona opravdu dělá, když z ní milenci utrhávají lístek po lístku a ptají se, zda je jejich miláček má, nebo nemá rád. Každý se tak ptá, a motýl se přišel také zeptat. Neotrhával okvětní lístky, naopak každý zvlášť políbil v domnění, že po dobrém nejdál dojdeš. „Sladká chudobko Markétko!“ pravil. „Jste nejchytřejší ze všech květi- nových žen. Umíte předpovídat! Povězte mi, dostanu tu, nebo onu? Či spíše – kterou dostanu? Když to budu vědět, mohu letět přímo k ní a uchá- zet se o ni!“ Ale Markétka neodpověděla. Cítila se dotčená, že ji nazval ženou. Byla přece panna, žádná žena. Motýl se ale nevzdal – ptal se podruhé, ptal se potřetí, a teprve když z ní ani potom nedostal jediného slova, přestal mít chuť dotazovat se dál a letěl na námluvy jen tak. Bylo časné jaro a kromě chudobek všude kvetla spousta sněženek a ko- satců. „Jsou velmi spanilé!“ řekl motýl. „Jsou to opravdu rozkošné malé dí- venky, ale trochu hloupé.“ Jako všichni mladíci pokukoval spíše po starších dívkách, a tak minul sněženky i kosatce a zamířil k sasankám. Ty mu však přišly poněkud za- trpklé, fialky zase blouznivé, tulipány příliš nádherné, narcisky nemožně měšťanské, květy lípy přespříliš drobné a navíc měly široké příbuzenstvo. Květy jabloně se sice na pohled podobaly růžím, ale byly tu dnes a zítra padnou za oběť prvnímu závanu jarního větru. To by bylo příliš krátké manželství, usoudil, a tak nakonec došel k závěru, že se mu nejvíc za- mlouvá hrách. Kvetl červeně a bíle, zářil čistotou a uchvacoval jemností.
… byly tu dnes a zítra padnou za oběť prvnímu závanu jarního větru.…
274
Made with FlippingBook - Online magazine maker