Bylo vidět, že má dobré vychování, pěkně vypadá a přitom se hodí i do kuchyně. Málem se o něj ucházel, ale vtom spatřil hned vedle lusk s uva- dlým květem na špici. „Kdo je to?“ optal se. „To je můj starší bratr,“ odvětil hrách v rozpuku. „Takhle tedy budeš vypadat později?“ Motýl se polekal a odletěl. Zastavil se až nad plotem, přes nějž visela růže z Jericha s množstvím panen dlouhého obličeje a žluté pleti. Takové také neměl rád. Ale jaké měl vlastně rád? Ptej se ho! Jaro minulo, léto minulo, přišly chladnější dny – a motýl byl tam, kde dřív. Podzimní květy se sice oblékly do svých nejkrásnějších šatů, ale málo platné! Svěží mládí bylo pryč a vůně, po níž touží srdce ve stáří nejvíc, není nic, čím se mohou chlubit jiřiny a topolovky. I sestoupil motýl k puškvorci. „Nemá to, co nazýváme květem, to však vůbec nevadí, protože je celý květinou, voní od kořene k vršku, má vůni v každém lupínku. Ten si vy- beru.“ A začal se o něj ucházet. Avšak puškvorec stál beze slova a bez pohnutí, až po nějaké chvíli řekl: „Přátelství, ale nic víc! Já jsem starý, vy jste starý. Můžeme žít jeden pro druhého, ale vzít se – to ne! Nedělejme ze sebe blázny. V našem věku!“ Tak se stalo, že se motýl neoženil s žádnou květinou. Hledal příliš dlouho, a to se nemá dělat, nechce-li ženich skončit jako starý mládenec, jak se říká. A byl tu pozdní podzim s dešti a plískanicemi. Chladný vítr přebíhal po zádech starých vrb, až to praštělo. Nebylo radno létat v letních šatech, pokud jsi nechtěl dostat co proto, a motýl nelétal vůbec. Šťastnou náhodou se dostal dveřmi do místnosti, kde sálala kamna, ba věru, bylo zde teplo jak v létě. Mohl žít. „Ale žít nestačí!“ napadlo ho po nějakém čase. „Slunce, volnost a malou květinku musíš mít!“ Zamířil si to k okenní tabulce, kde ho spatřili, obdivovali a nakonec na- bodli na špendlík a zařadili do sbírky. Víc se pro něj nedalo udělat. „Teď sedím rovněž na stopce, jako květy!“ pravil. „Kdovíjak příjemné to není, i když podobně by mi nejspíš bylo, kdybych byl ženatý, kdybych se usadil!“
Tou myšlenkou se těšil, ale květiny v kořenáči podotkly: „To je ubohá útěcha!“ Jenže květinám v květináčích nehodlal motýl nijak zvlášť věřit, neboť věděl, že se „příliš stýkají s lidmi“.
k.
276
277
Made with FlippingBook - Online magazine maker