Vyprávěly si navzájem, jak strávily den. Ta, která byla pomocnicí Štěs- těny, obstarala pouze několik bezvýznamných záležitostí. Zachránila nový klobouk před zmoknutím, zajistila čestnému muži přízeň vznešené nicky a podobné věci. Co ji však ještě čeká, je prý vskutku zvláštní. „Musím ti říci,“ svěřila druhé, „že dnes jsou moje narozeniny – a na je- jich počest mi bylo svěřeno odevzdat lidstvu dvojici přezůvek. Tyto pře- zůvky mají tu vlastnost, že se každý, kdo je obuje, okamžitě ocitne na tom místě anebo v té době, ve které touží být. Každé přání ohledně času nebo prostoru se mu ihned splní, takže člověk bude konečně jednou šťasten.“ „Jen aby!“ pochybovala Žalost. „Spíš bude žehnat okamžiku, kdy se tvých přezůvek zbaví.“ „To si myslíš ty!“ oponovala první. „Teď je postavím tady ke dveřím, a kdo se zmýlí, bude oním vyvoleným!“ Ano, o tom spolu hovořily.
PŘEZŮVKY ŠTĚSTĚNY
I. Začátek
V jednom z domů kodaňské Východní ulice se sešla velká společnost. Tak už to bývá, že se lidé občas scházejí. Přijmete jedno pozvání, pak přijde další a vy jdete zas. Onoho večera seděla část společnosti u hráčských stolků a druhá část čekala, co bude následovat po hostitelčiných slovech: „Tak a teď budeme něco dělat...“ Bezprostředně však nenásledovalo nic, rozhovor dál lehce klouzal z předmětu na předmět a mezi jiným přišla řeč na středověk. Někteří diskutující dávali této době přednost před současností a nejhor- livěji zastával tento názor pan justiční rada Knap. Hostitelka se k němu ochotně přidala a oba velmi rázně odmítali výroky, jimiž slavný přírodo- vědec Oersted hájil v Revui o starých a nových dobách naše časy. Sám soudní rada pak pokládal za nejkrásnější a nejšťastnější období dánského státu léta panování krále Jana. Ale nechme je hovořit, vyslovovat svá pro a proti, jež na okamžik pře- rušila jen donáška novin, ve kterých jako obvykle nebylo nic, co by stálo za čtení, a vyjděme do předsíně. Tam zůstaly převlečníky, hole, deštníky a přezůvky hostů, ale také tam seděly dvě dívky, jedna mladá a jedna starší. Na první pohled to vypadalo, že přišly pro svoje panstvo, pro tu neb onu starou slečnu či vdovu, ale kdo si jich všiml blíže, pochopil hned, že to ne- jsou obyčejná služebná děvčata. Na to byly jejich ruce příliš jemné, jejich držení těla a všechny pohyby příliš majestátní a také jejich oděv měl velmi pozoruhodný střih. Byly to dvě víly. Mladší z nich nebyla přímo Štěstěna, jen jedna z jejích pomocnic, které rozdávají menší dary štěstí. Starší vypadala náramně vážně a byla to Žalost, jež si vždy obstarává svoje záležitosti sama, aby byly dobře vykonány.
II. Jak se dařilo panu justičnímu radovi
Bylo pozdě. Tak pozdě, že i justiční rada Knap, ponořený do doby krále Jana, zatoužil po domově. Leč stalo se, že si místo svých přezůvek obul přezůvky Štěstěny, a sotva vyšel na Østergade, přenesla ho jejich čarovná moc do časů, jež tolik obdivoval, a on stoupl do nejhoršího pouličního kalu, neboť tenkrát ještě nebylo dláždění. „To je hrůza, co je tu bahna a špíny!“ řekl. „Celý chodník zmizel a všechna světla zhasla.“ Bylo to proto, že měsíc ještě nevystoupil na nebe, a kromě toho padala mlha, takže se vše okolo něj ztrácelo ve tmě. Na nejbližším nároží visela sice svítilna před obrazem Madony, ale její světlo bylo velmi sporé. Zpo- zoroval je teprve, když stál přímo pod ním a když jeho zrak spočinul na malovaném obraze matky s dítětem. „Tady je asi obchod s uměleckými předměty a zapomněli sundat štít,“ napadlo ho a vzápětí se pohoršil nad několika kolemjdoucími: „No ti vypadají! Jistě se vracejí z maškarního plesu!“ Chvíli poté zazněly bubny a píšťaly a tmu prozářilo silné světlo. Soudní rada se zarazil, ale rychle pochopil, že vše je součástí podivného průvodu, který jej míjel. Vpředu bubeníci znamenitě používali své ná- stroje, za nimi šli biřici s luky a samostříly. Nejvznešenější v průvodu
k.
278
279
Made with FlippingBook - Online magazine maker