„Vy jste jistě velmi učený muž, pane!“ „Ó ne!“ odvětil justiční rada. „Dovedu hovořit jen o tom, o čem má každý něco znát.“ „Modestia (skromnost) je krásná ctnost!“ pravil muž. „Avšak pokud jde o vaše výroky, mihi secus videtur (jsem jiného názoru). Ale ponechávám si pro sebe své judicium (úsudek)!“ „Smím se ptát, s kým mám tu čest?“ optal se justiční rada. „Jsem bakalář svatého Písma!“ odvětil muž. Ta odpověď justičnímu radovi stačila. Titul odpovídal dokonale zevněj- šku. „Jistojistě je to nějaký starý venkovský učitel,“ pomyslel si, „zajímavý chlapík, s jakými se dosud tu a tam setkáváme v Jutsku.“ „Zde sice není locus docendi (místo k projednávání učených sporů),“ pokračoval muž, „přesto pravím, obtěžujte se hovořit. Jste zajisté znalý mnoha věcí!“ „Jen poněkud!“ odpověděl justiční rada. „Čtu rád poučné spisy, ale také mám rád novější, jenom ne Všední příběhy, těch máme ve skutečném životě až dost!“ „ Všední příběhy ?“ ptal se bakalář. „Myslím ty nové romány, které nyní vycházejí.“ „Ó,“ usmál se muž, „to jsou přece velmi rozumné knihy a čtou se i u dvora. Sám panovník má ve veliké oblibě román o panu Iffvenovi a panu Gaudiánovi. Vypráví se tam o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu. Onehdy o tom žertoval s dalšími urozenými pány!“ „Ten jsem nečetl!“ řekl justiční rada. „Ale soudil bych, že to bude nová kniha pana Heiberga!“ „Nikoli,“ odvětil bakalář. „Ta nevyšla u Heiberga, nýbrž u Gottfrieda z Ghemenu!“ „Ale ten byl přece rovněž spisovatelem!“ vzkřikl justiční rada. „Je-li román skutečně psán jeho rukou, pak musí být velice starý, neboť tento muž byl současně prvním dánským knihtiskařem!“ „Ano, první dánský knihtiskař!“ přitakal muž. Tak si dobře v hovoru rozuměli, dokonce i ve chvíli, kdy jeden občan utrousil poznámku o strašlivém moru, který zuřil před několika lety. My- slel tím mor z roku 1484 – justiční rada se zase domníval, že je řeč o ne- dávné choleře, a rozmluva dál pěkně plynula. Rovněž válka proti mořským
Znovu se vrátil do ulice, nyní už pevně přesvědčen, že se o něj pokouší nemoc, a rozhlížel se důkladněji po okolních domech. Většina jich byla roubená a mnohé měly jen doškovou střechu. „Je mi vskutku nějak nedobře!“ povzdechl si. „Přestože jsem vypil pouze jednu sklenici punče. Ovšem nesnáším jej! Ano, byl to nápad hostit nás punčem a lososy! Příště to hostitelce povím! Nebo že bych jí sdělil
hned, jak bídně na tom jsem? Ne, to by bylo neslušné!“ Přesto hledal dům, ze kterého vyšel, ale nemohl ho nalézt.
„To je strašlivé! Vždyť nepoznávám ani Østergade! Jediný zdejší obchod! Staré ubohé chalupy vidím, jako bych byl někde na vesnici! Ach, jsem ne- mocen! To se nedá popřít! A kde je u všech všudy dům mých hostitelů? Uvnitř by měli být ještě vzhůru. Ach! Jsem docela jistě nemocen!“ Konečně došel k jakýmsi pootevřeným dveřím. Světlo pronikající sku- linou naznačovalo, že je to jedna z tehdejších krčem, jakýsi druh pivnice. Místnost měla vzezření holštýnských jizeb a byla plná rozšafných hostů. Většinou námořníci, ale i kodaňští občané a několik učenců sedělo tu u svých džbánů a zabráni v živý rozhovor vstupujícího cizince ani nepo- střehli. „Promiňte!“ řekl justiční rada hostinské, která mu vyšla vstříc. „Ale udělalo se mi nějak špatně. Nezaopatřila byste mi drožku do Christians- havnu?“ Žena si ho změřila a potřásla hlavou. Potom řekla něco německy a pan justiční rada v domnění, že neumí dánsky, opětoval svoje přání tímto ja- zykem. To a jeho šat potvrdily hostinské, že je cizinec. Že mu není dobře, zpozorovala také a přispěchala se džbánem kalné a slaně chutnající vody. Justiční rada si podepřel hlavu dlaní, zhluboka vzdychl a zamyslel se nad všemi těmi zvláštnostmi, které ho obklopovaly. „To je dnešní Večerník ?“ zeptal se, aby něco řekl, když žena vzala do ruky velký kus papíru. Nerozuměla, co tím chce říci, ale papír mu podala. Byl to dřevoryt představující fatu morgánu spatřenou v Kolíně nad Rýnem. „To je velmi staré!“ řekl justiční rada náhle v dobrém rozmaru. „Jak jste se dostala k tak vzácnému listu? Je velmi zajímavý, třebaže jde jenom o pouhou smyšlenku. My si vysvětlujeme takové vzdušné zjevy jako odraz severní záře. Pravděpodobně za tím vším stojí elektřina!“ Ti, kteří seděli nejblíže a slyšeli jeho řeč, podívali se naň udiveně a jeden z nich povstal, sňal uctivě klobouk a řekl s vážnou tváří:
k.
282
283
Made with FlippingBook - Online magazine maker