„Ó, kéž jsem bohatý!“ modlím se bez ustání. Z mé dívky je již panna, nejspanilejší paní. Tak krásná a tak milá, tak sladká, líbezná. Však nevím, zda jak dříve i dnes mě ráda má? Zda pohádku mou starou ještě i dneska zná? A stále stejně chudý mlčím, jen tajně sním! To pánbůh dovolil mi, to ještě činit smím. Ó, kéž jsem bohatý! Kéž v srdci mém je mír, kéž nemusím své touhy vkládat jen na papír! Ty, kterou tolik rád mám, jestli mi rozumíš, to pro tebe je píseň, a nechť ji tedy zvíš! Však lépe asi bude své srdce uzavřít. Vždyť chudý budoucnost jen smutnou může mít, a tobě nechť žehná pánbůh, když mě už nechal být!
Ano, takové verše se píší, je-li někdo zamilován, ale rozumný muž je ne- nechá tisknout. Poručík, láska a bída jsou věru trojúhelník, který často ví- dáme, je to však rozlámaná polovina karty štěstí. To cítil i poručík, a proto položil hlavu na okenní rám a zhluboka vzdychl: „Ten chudý ponocný tam venku je na tom mnohem lépe nežli já. On nezná to, co já nazývám nouzí. Má domov, ženu a děti, které pláčou, je-li smutný, a radují se, má-li veselou tvář! Oč bych byl spokojenější, kdybych se mohl ocitnout na jeho místě, neboť je šťastnější nežli já!“ A v témže okamžiku byl z něj znovu ponocný, neboť přezůvkami Štěstěny se stal po- ručíkem, jak jsme poznali, ale cítil se v tom postavení ještě mnohem hůře a chtěl být opět tím, čím byl původně. Ponocný se tedy zase stal ponoc- ným. „To byl ošklivý sen!“ pravil. „Ovšem bylo to současně podivuhodné. Zdálo se mi, že jsem panem poručíkem, ale nebylo to nikterak příjemné. Scházela mi žena i moji caparti, kteří mě pokaždé, když přijdu domů, chtějí láskou sníst.“ Posadil se zpátky k vratům a pokyvoval hlavou. Na sen nemohl zapo- menout a přezůvky měl stále ještě na nohou. Vtom přelétla nebem hvězda. „Kdoví, kam zapadla!“ řekl. „No nic, zbylo jich ještě dost! Ale moc rád bych si jednou ta tělíska prohlédl trochu zblízka, zvláště měsíc, protože
Ano, takové verše se píší, je-li někdo zamilován…
286
Made with FlippingBook - Online magazine maker