Či v Østergade? Tam bláto je a bahno. Tak v divadle! Ba věru, tam jich nejvíc chodí! A právě dnešní představení dobře se mi hodí. Tož tady jsem, zde zříte mne té chvíle, a dovolte, bych nasadil si babiččiny brýle! Chci zvědět jen, zda bába pravdu děla, když za hromádku karet všechny lidi měla, ze kterých lze poznat, budoucnost co chystá. Vy mlčíte. Tož prosbě mojí popřáli jste místa. A já vás za to zvu: ku hráčskému stolu na malou hru karet zasedněm pak spolu! Já zeptám se na osud svůj i váš i říše a všechno vám pak řeknu, poseďte jen tiše. (A potom si nasadil brejle.) No ne! Ach opravdu! Toť věru pro zasmání! Ó! To je něco pro vás, milé dámy, páni!
A tak tedy nejvíc komu štěstí se v budoucnosti šeré asi věstí,
vám říci mám? – Leč o tom pomlčet radno, neb ostatní by nad tím se rozsmutnili snadno. Kdo nejdéle živ bude? Neptejte se ani, neb ještě horší by to bylo, viďte, dámy, páni? O čem tedy hovořit? O tom a onom bez výběru? Ne, to nejde přec. Již se stydím věru a obávám se k tomu, páni, paní, že snad někoho z vás má slova vážně raní, Tož raději vašich myšlenek já neprozradím ani.
Obzvláště když povídá mně vaše líc, že beztoho mi všichni nevěříte nic. Nebudu vás tedy napínati víc a odejdu. Přijměte již poručení moje a každý si jen nechte přesvědčení svoje.
Já samé vidím karty: kluky tady a tamhle srdcových dam celé řady.
Báseň byla znamenitě přednesena a recitátorovi se dostalo hojné pochvaly. Mezi diváky byl také náš mladý nemocniční lékař. Na dobrodružství mi- nulé noci, jak se zdálo, již zapomněl. Přezůvky měl však stále na nohou. Nikdo si pro ně nepřišel, a protože bylo na ulicích bláto, dobře se hodily. Báseň se mu zalíbila, a dokonce se začal zaobírat myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby měl popisované brýle. Snad by se jimi mohl, kdyby je správně používal, podívat lidem do srdce. To se mu zdálo venkoncem zajímavější než poznat, co se stane napřesrok, neboť to, jak řekl sám přednášeč básně, se každý dozví, kdežto to druhé nikoli. „Já myslím,“ pravil k sobě, „že kdybych se mohl podívat například dámám a pánům v první řadě přímo do hrudi, že bych tam spatřil otvor, něco jako výkladní skříň. A kdyby mé oči vnikly až do něj?! U tamhleté dámy bych se nejspíš nadál velkého módního obchodu, u tamté zas prázdné haluzny, která by potřebovala vysmýčit. A našel bych také po- řádné krámy? Ach ano!“ vzdychl. „Vím o jednom, který je rozhodně po- řádný, leč tam již je pomocník, což je na tom to jediné ošklivé! Ale z ostatních krámů by jistě křičeli: ,Račte laskavě vstoupit!‘ Ano, kéž bych mohl vstoupit do nich a jako rozkošná malá myšlenka procházet jejich srdcem!“
Zde káry jsou a srdce, tam zas piky, kříže. No, již se v tom vyznám, toť není žádná tíže. Srdcovou zřím dámu, které srdce puká a žhavou touhou mře pro kárového kluka. Ó, při pohledu tom až hlava se mi točí, co pokladů zde skryto jest pro lidské oči!
k.
Již sem lidé spějí, slyším jejich hlasy, leč tohleto vás bude sotva bavit asi. A říšská rada co as dělat bude?
Však o tom později dočtete se všude. A zradit, co dosud v mlčení se halí, jen novinám bych škodil. O čem by pak psaly? Tedy o divadle? Umělecké módě? Ne, s ředitelstvím v dobré chci být shodě. A moje budoucnost? Vy všichni víte jistě, že vlastní osud vždy na prvém je místě. Já vidím vše. – A mám to říci? Ba ne, však poznáte to všichni, jen až se to stane.
292
293
Made with FlippingBook - Online magazine maker