A hle, to přezůvkám stačilo. Doktůrek se scvrkl a vydal se na prapodiv- nou cestu nitrem diváků v nejpřednější řadě. První srdce, do kterého vešel, patřilo dámě, ale jemu se zdálo, že je v or- topedickém ústavu – jak se nazývá dům, v němž lékař odstraňuje všelijaké výrůstky a narovnává lidem tělo –, neboť se ocitl v místnosti, kde visely po zdech sádrové odlitky zkřivených údů. Rozdíl byl v tom, že zatímco se v ústavech vše, co bylo pokřiveno, narovnává či odstraňuje, toto srdce veš- keré nedostatky uchovávalo – a zejména pečlivě shromažďovalo všechny tělesné nedostatky i duševní chyby přítelkyň. Rychle se odpoutal a přešel do druhého ženského srdce. To mu připadalo jako velký posvátný chrám. Bílá holubice nevinnosti vznášela se nad oltá- řem a on by rád klesl na kolena, ale musel jít dál, do třetího srdce. Ještě v něm slyšel zvuk varhan a zdálo se mu, že se stal novým, lepším člověkem, už se necítil nehodným vstoupit do sousední svatyně. To byla chudá pod- krovní komůrka s nemocnou matkou, ale otevřeným oknem sem pro- nikaly teplé paprsky božího slunce, krásné růže kývaly z malé dřevěné truhličky na střeše a dva blankytní ptáci zpívali o dětské radosti, zatímco churavá žena skládala požehnání na hlavu dceřinu. Potom vlezl po čtyřech do přeplněného řeznického krámu. Bylo tam maso, a jenom a jenom samé maso. Nic jiného nebylo vidět v srdci bohatého muže, jehož jméno bys jistě našel na seznamu vážených osobností. Pak přišlo na řadu srdce jeho manželky – starý, napůl zbořený holubník, v němž podobenka mužova připomínala větrnou korouhvičku, neboť dveře se tu otevíraly a zavíraly, podle toho, jak se muž otáčel. Nato se dostal do zrcadlového sálu, jaký dobře známe z kodaňského zámku Rosenborg, ale zrcadla zde zvětšovala daleko víc než kdekoli jinde. Uprostřed sálu sedělo na podlaze jako nějaký dalajlama bezvýznamné „já“ majitelky onoho srdce, pohlížející s bezmezným obdivem na svoji vlastní ve- likost. Potom se dohadoval, že je v úzkém jehelníčku, plném špičatých jehel. „To jsem jistě u nějaké staré panny!“ pomyslel si, ale tentokrát se zmýlil. Byl v hrudi mladého vojáka ověšeného několika řády, o němž se říkalo, že je mužem ducha a srdce. Celý popleten vyšel tedy náš doktůrek z posled- ního srdce, a ač by rád, nedokázal uspořádat své myšlenky – domníval se, že si s ním zahrála jeho silná obrazotvornost. „Panebože,“ vzdychl, „mám rozhodně sklony k šílenství, kromě toho, že je tady tak nesnesitelné horko, až se mi krev žene do mozku!“
294
Přešel do druhého ženského srdce. To mu připadalo jako velký posvátný chrám.
Made with FlippingBook - Online magazine maker