protože ptáček nebyl mrtev, byl jenom ztuhlý. Na podzim odlétají všechny vlaštovky do teplých zemí, pokud se však některá opozdí, je jí taková zima, že spadne dolů skoro mrtvá, zůstane ležet, kam dopadla, a ukládá se na ni chladný sníh. To se stalo i naší vlaštovce. Nyní, když se zahřála, opět ožila, ale Ma- lenku pojala velká hrůza. Hlavně proto, že pták byl obrovský, aspoň v po- měru k ní, jež byla jen jako malíček. Leč dodala si odvahy, nakladla bavlnky ještě těsněji okolo ubohé vlaštovky a mátovým lupenem, jejž sama užívala jako pokrývku, jí podložila hlavu. Následující noci se k vlaštovičce znovu připlížila, a tu již byla docela živá. Ovšem tak mdlá, že mohla sotva na malý okamžik otevřít oči a po- hlédnout na Malenku, která tu stála s kusem troudu v ruce, neboť jiného světla neměla. Přesto řekla: „Děkuji ti, spanilé děťátko! Tak hezky jsem se zahřála, že brzy nabudu svých sil a budu zase moci létat v teplé sluneční záři!“ „Ó,“ pravila Malenka, „venku je ještě zima, chumelí se a mrzne! Jen zů- staň ve své teplé postýlce a já tě budu ošetřovat!“ A přinesla vlaštovce čerstvou vodu v květinovém lupenu. Vlaštovka pila a vypravovala jí, jak si pochroumala jedno křídlo o trnový keř – proto ne- měla tolik síly jako její družky, které právě odlétaly daleko, pryč do teplých krajů. Spadla na zem, na víc se nepamatovala a také nevěděla, jak se dostala sem. Nakonec tu ale zůstala celou zimu, Malenka byla vůči ní laskavá a pěkně se o ni starala. Ani krtkovi, ani polní myši o ní nepověděla, protože neměli chudáčka ubohou vlaštovku rádi. Jakmile však přišlo jaro a začala se zahřívat zem, dala vlaštovka sbohem Malence, jež otevřela otvor, který tenkrát v zimě udělal krtek ve stropě chodby. Slunce na ně dolů mile svítilo a vlaštovka se tázala, nechce-li Malenka letět s ní. Může si jí sednout na záda a poletí spolu daleko odtud. Ale Ma- lenka věděla, že by velmi zarmoutila starou polní myš, kdyby ji jen tak opustila. „Ne, já nemohu!“ řekla. „Tedy sbohem, sbohem, dobrá, spanilá dívčinko!“ pravila vlaštovka a vznesla se vstříc slunečnímu svitu. Malenka se za ní dívala a slzy jí stoupaly do očí, neboť si ubohou vla- štovku zamilovala.
„Kvivít, kvivít!“ zpíval pták a letěl do zeleného lesa. Zato Malenka byla velmi smutná. Ona nemohla vyjít ven a ohřát se v slunečním světle. Obilí, které bylo naseto na poli, v němž žila polní myš, vzrostlo tak vysoko, že se stalo neproniknutelným lesem pro děvčátko, které bylo sotva velké jako malíček. Navíc jednoho dne polní myš řekla: „V létě si budeš šít výbavu!“ To krtek v černém sametovém kožichu požádal o dívčinu ruku. „Musíš mít prádlo i šaty. Musíš mít vše, čeho je třeba pro jídelnu i lož- nici, když se staneš krtkovou ženou!“ A Malence nezbylo než příst, a polní myš najala čtyři pavouky, aby tkali ve dne v noci. Večer přicházel na návštěvu krtek a nadšeně mluvil o tom, že až skončí léto, nebude už slunce tolik svítit a hřát jako nyní, kdy málem vysušilo zemi na kost. Ano, až mine léto, bude čas jeho svatby s Malenkou. Ale ona se na to nikterak netěšila, protože neměla nudného krtka ráda. Každé ráno, když slunce vycházelo, a každý večer, když zapadalo, vytrácela se dveřmi ven, kde vítr rozčechrával obilné klasy tak, že mohla vidět modré nebe, a myslívala si, jak jasno a krásně je venku, a vroucně si přála spatřit opět drahou vlaštovku. Ale poté, co odletěla daleko do krásného zeleného lesata, se už nikdy nevrátila.
k.
S podzimem měla Malenka celou svoji výbavu hotovou. „Za čtyři týdny budeš mít svatbu!“ připomněla jí polní myš. Ale Malenka plakala a řekla, že toho nudného krtka nechce.
„Láry fáry!“ odbyla ji polní myš. „Jenom nedělej drahoty, sice tě kousnu svými bílými zuby! Vždyť dostaneš hezkého muže! Má černý sametový kožich, jaký ani sama královna nemá. A má plnou kuchyň i sklep. Děkuj bohu za něj!“ Pak nastal svatební den. Krtek už přišel pro Malenku, aby si ji odvedl hlu- boko pod zem, odkud neměla nikdy vycházet ven, neboť to krtek neměl rád. Ubohá Malenka byla velice nešťastná a nejvíce želela toho, že se musí rozloučit s venkovním světem, na který se u polní myši směla aspoň občas podívat. „Sbohem, moje jasné sluníčko, sbohem!“ vzdálila se kousek od myší díry a na místě, kde bylo obilí požato, kde již stálo jen prázdné strniště, vztáhla paže vysoko do vzduchu. „Sbohem, sbohem!“ loučila se a ovinula
24
25
Made with FlippingBook - Online magazine maker