navyprávím a on mi zase ukáže nové, neznámé věci, poučí mě o všech krá- sách nebeských, jako mě poučoval o světě. Oh, to bude nádherné!“ Jan si to představoval tak živě, že se usmíval, ač mu slzy ještě stékaly po tvářích a malí ptáčkové, sedící v korunách kaštanů, cvrlikali: „Kvivít, kvivít!“ Byli veselí, přestože byli na pohřbu, neboť dobře věděli, že zemřelý muž je nyní nahoře v nebi, že má křídla, daleko krásnější a větší, nežli jsou je- jich, a že je šťastný, protože žil tady na zemi, jak se má. Nad tím se radovali a pak je Jan viděl odlétat ze zelených stromů, daleko do světa, a přepadla ho touha letět s nimi. Napřed ale vytesal velký dřevěný kříž, který chtěl postavit na otcův hrob. Když jej tam večer přinesl, byl již rov ozdoben pískem a květinami. To cizí lidé udělali, neboť i oni měli rádi jeho drahého otce, jenž byl nyní mrtev. Následující den si časně zrána sbalil svůj malý raneček a schoval do opasku celé svoje dědictví – padesát korun a několik dvacetihaléřů. Teď byl připraven na cestu. Ale dříve ještě zašel na hřbitov, u otcova hrobu se pomodlil otčenáš a řekl: „Sbohem, drahý tatínku! Chci být vždy dobrým člověkem a ty pros dob- rotivého pánaboha, aby se mi to zdařilo!“ Venku v polích, kudy se Jan ubíral, byly všechny květiny tak svěží a krásné, vyhřívaly se v teplém sluníčku a kývaly hlavičkami, jako by chtěly říci: „Vítej v přírodě! Není tu krásně?“ Avšak Jan se ještě jednou odvrátil, aby pohlédl na starý kostel, v němž byl jako nemluvně pokřtěn a kam chodil s otcem každou neděli na mši svatou a zpíval nábožné písně. Tu si povšiml, že nahoře ve věžním okně stojí kostelní skřítek s červenou špičatou čepičkou a zaclání si rukama oči, aby unikl oslepujícímu slunci. Jan mu jemně pokynul na rozloučenou a maličký skřítek na oplátku zamával svojí červenou čepičkou, položil si dlaň na srdce a posílal mu polibky, aby ukázal, že mu přeje všechno dobré – a hlavně šťastnou cestu. A Jan přemýšlel, kolik krásného asi uvidí ve velkém širém světě, a šel dál a dál, tak daleko, jako ještě nikdy nebyl. Nikdy neslyšel o městech, jimiž procházel, neznal nikoho z těch, jež potkával. Byl předaleko, mezi úplně cizími lidmi.
První noc strávil na louce v kupce sena, jinou postel nenašel. Ale jemu to právě takhle přišlo hezké, ba zdálo se mu, že by ani král nemohl spát lépe. Pole s potokem, kupkou sena a s modrým nebem nahoře – kdo zná nádhernější ložnici? Zelená tráva s malými červenými a bílými květin- kami tvořila koberec, kvetoucí šeříky a šípky nádherné kytice a za umy- vadlo měl celý potok s jasnou čerstvou vodou, k níž se sklánělo vrbové proutí s přáním dobrého večera a krásného rána. Měsíc pak byl ohromná noční svítilna – vysoko pod modrým nebem, na níž nebylo stínidla, jež by mohlo vzplanout. Jan mohl spát docela klidně – a také tak učinil. Probudil se teprve, když slunce stálo vysoko na obloze. Všichni ptáčkové kolem dokola zpívali: „Dobré jitro! Dobré jitro! Ty ještě spíš?“ Pak začaly zvát zvony do kostela, neboť byla neděle. Lidé se trousili na pobožnost a Jan šel s nimi, zpíval i vyslechl slovo boží – a bylo mu, jako by byl v kostelíku, kde ho křtili a kde zpíval nábožné písně se svým otcem. Když vyšel na hřbitov, který stánek Páně obklopoval, uviděl před sebou několik hrobů porostlých vysokou trávou. To mu připomnělo, že rov jeho otce bude vypadat podobně, nebude-li jej ošetřovat a zdobit. I sedl si a plel trávu, narovnával padající kříže, ba i věnce, které odnesl vítr, vracel zpátky a doufal přitom, že snad i jeho někdo zastoupí, že někdo udělá totéž na hrobě jeho otce. Před vchodem do kostela se opíral o berličku starý žebrák. Jan mu dal všechny drobné peníze, které měl, a šťastně a vesele vykročil dál, do širého světa. K večeru nastala strašlivá bouřka. Jan pospíchal, aby se dostal pod stře- chu, ale noc nastala záhy. Tu konečně došel k malému kostelíku stojícímu docela osaměle na zalesněném vršíčku. Dveře byly naštěstí jen přivřené, i vplížil se dovnitř a hodlal tam zůstat, dokud se bouře neuklidní. „Sednu si někam do kouta!“ řekl si. „Jsem velmi unaven a potřebuji trochu odpočinku.“ I sedl si, sepjal ruce, ale sotva odříkal večerní mod- litbu, usnul, a zatímco se venku blýskalo a hřmělo, měl krásné sny. Když se probudil, byla půlnoc, avšak bouřka se už přehnala. Jasný měsíc pro- nikal okny a osvětloval vnitřek kostelní lodi, v jejímž středu stála ote- vřená rakev s mrtvým, kterého ještě nepohřbili. Jan se nebál, neboť měl čisté svědomí a věděl dobře, že mrtví ničeho nedělají, to že dokážou jenom živí zlí lidé.
k.
30
31
Made with FlippingBook - Online magazine maker