kolem dokola čekali, kdy kus započne. Nejpřednější a nejlepší místo oku- poval starý tlustý řezník. Vedle něj se uvelebil jeho velký hafan, vyvaloval oči jako ostatní a zdál se velmi zlý! Komedie začala. Byl to hezký příběh s králem a královnou, kteří seděli na sametovém trůně, měli na hlavě zlaté korunky a na šatech dlouhé vlečky, poněvadž si to mohli dovolit. Nejroztomilejší ze všech dřevěných loutek se skleněnýma očima a dlouhými vousy stály u všech dveří a občas je otevíraly, aby mohl do hostince čerstvý vzduch. Bylo to opravdu půvabné představení. Všichni se dobře bavili, jenže právě když královna vstala a začala přecházet po podlaze, vyletěl ten velký hafan, jenž si bůhvíco myslel a jehož tlustý řezník nedržel za obojek, udělal velký skok přímo na jeviště, uchopil královnu okolo útlého těla a zakousl se: „Chramst, prask, křup!“ Bylo to strašlivé! Ubohý loutkář byl velice poděšen a zarmoucen. Krá- lovna byla jeho nejkrásnější loutka, a nyní ji ten ošklivý hafan připravil o hlavu. Sotva se však lidé rozešli, řekl cizinec, ten, který přišel s Janem, že ji dá zase do pořádku. Vytáhl kelímek se vzácnou mastí, která pomohla již stařeně se zlomenou nohou, a sotva loutku namazal, byla královna opět jako dřív, ba dokonce mohla pohybovat všemi údy, aniž bylo zapotřebí tahat za provázky. Ano, královna teď byla jako živý člověk, jenom neuměla mluvit. Muž, kterému loutkové divadlo patřilo, měl přenáramnou radost, neboť už ji ani nepotřeboval držet. Tančila sama od sebe, a to žádná z ostat- ních loutek nedovedla. Když ale nastala noc a celý hostinec se odebral na lože, tu bylo náhle slyšet tak bolestný vzlykot a trval tak dlouho, že zase všichni vstali, aby se podívali, kdo tolik naříká. Muž, který předváděl komedii, zamířil rovnou ke svému divadélku, protože právě odtamtud zazníval ten podivný nářek. Dřevěné loutky tam ležely jedna přes druhou – i s králem a jeho početným dvorem – a žalostně vzdychaly a poulily své velké skleněné oči, neboť chtěly být pomazány jako královna, aby se také mohly samy pohybovat. A královna hned poklekla, zvedla k cizinci svoji krásnou zlatou korunu a zaprosila: „Vezmi si ji, ale pomaž rovněž mého muže a moje věrné dvořany!“ V ten okamžik se ubožák, jemuž divadlo patřilo, nemohl lítostí více udržet, dal se do pláče a slíbil Janovu druhovi všechny peníze, které večer utržil, pomaže-li aspoň čtyři nebo pět jeho nejhezčích loutek. Ten
34
„Já jdu také do širého světa!“
Made with FlippingBook - Online magazine maker