„Co říkáte, není to velkolepé?“ tázali se hodnostáři, kteří tam již byli. „Stačí, když se Vaše Veličenstvo pozorně podívá. Ten vzorek a ty barvy!“ ukazovali na prázdný stav, neboť byli přesvědčeni, že ostatní látku vidí. „Copak to je!“ říkal si pro sebe císař. „Jak to, že já zhola nic nevidím! Což jsem hloupý? Nehodím se k tomu, abych byl císařem? To by ovšem bylo to nejstrašnější, co by se mi mohlo přihodit!“ I prohlásil: „Ano, je to krásné! Vyjadřuji vám své nejvyšší uznání!“ A pokyvoval spokojeně nad prázdnými stavy, neboť nechtěl přiznat, že nic nevidí. Také dvořané, které měl s sebou, se dívali a dívali, ale nikdo nevykoukal víc než ostatní, a tak jen svorně opakovali po svém vladaři: „Ach ano, to je věru krásné!“ A hned císaři radili, aby si z té nové, nád- herné látky nechal ušít šaty do průvodu, který se měl zanedlouho konat. „To bude tak velkolepé, skvostné, excelentní!“ šlo od úst k ústům a všichni byli tím nápadem velice rozradostněni. Císař dal oběma podvod- níkům pro povzbuzení do knoflíkové dírky rytířský kříž a propůjčil jim titul dvorních tkalců. Noc před průvodem bděli oba podvodníci déle než jindy a pracovali při více než šestnácti rozžatých světlech. Lidé měli vidět, jak mají naspěch, aby dohotovili císařovy nové šaty. Dělali, jako by sundávali látku ze stavu, předstírali, že stříhají do vzduchu velkými nůžkami, šili jehlami bez nití a nakonec zvolali: „Hle, šaty jsou hotovy!“ Na ta slova se císař se svými vznešenými kavalíry neprodleně dostavil a oba podvodníci honem zvedali jedno rameno, jako by něco drželi, a ří- kali: „Račte, tady jsou kalhoty, tady je kabát, zde váš plášť a tak dále a tak dále. A je to všechno lehoučké, jako by to bylo z pavučin. Jako by člověk na sobě nic neměl, ale to je právě ta přednost.“ „Ano!“ přitakávali kavalíři, ačkoli ani tentokrát vůbec nic neviděli. „A nyní nechť Vaše nejmilostivější Veličenstvo ráčí odložit svoje šaty,“ pokračovali podvodníci, „abychom vám tady před tím velikým zrcadlem mohli obléknout nové.“ Císař uposlechl, odložil všechen svůj oděv a podvodníci předstírali, že na něj navlékají součásti nových šatů. Chytali ho okolo pasu, natahovali se, jako by přivazovali vlečku – a císař se obracel a otáčel před zrcadlem.
„Ach, jak to dohromady krásně ladí! Jak neobyčejně krásný střih!“ roz- plývali se všichni. „A jaký vzorek, jaké výjimečné barvy! To jsou vskutku úžasné šaty!“ „Jakmile bude Vaše Veličenstvo připraveno, venku stojí lidé s nebesy, která budou nesena nad Vaším Veličenstvem při průvodu!“ pravil poté vrchní ceremoniář. „Nuže, jsem hotov!“ prohlásil císař. „Nepadnou dobře?“ Obrátil se ještě jednou před zrcadlem, neboť to mělo vypadat, jako by se díval na svůj oblek, a komorníci, kterým bylo svěřeno nést vlečku, honem natahovali ruce k podlaze, jako by vlečku zvedali, a také potom šli se vztaženýma rukama, neboť nesměli dát najevo, že nic nedrží. Tak kráčel císař v čele průvodu pod krásnými nebesy a poddaní na ulici a v oknech říkali: „Ach, jak překrásné jsou císařovy nové šaty! Jak nádhernou vlečku má jeho plášť! Jak dobře mu všechno padne!“ Nikdo nechtěl dát na sobě znát, že by se snad ke své práci nemusel hodit nebo že by mohl být hloupý. A tak se stalo, že žádné císařovy šaty nebyly dosud tolik obdivovány. Vtom ale zvolalo malé dítě: „Vždyť na sobě nic nemá!“ „Panebože, slyšíte ten nevinný hlas?“ obrátil se jeho otec k těm, kteří stáli kolem, a hned druh druhu šeptal: „Nic na sobě nemá! Tamhleto dítě říká, že císař je nahý!“ „Císař je nahý!“ volal nakonec všechen lid. To císaře mrzelo, neboť se mu zdálo, že by lid mohl mít pravdu. Protože však nemohl něco takového přiznat, rozhodl se vydržet v průvodu až do konce, ještě pyšněji se nesl a za ním poslušně kráčeli komorníci s vlečkou, které nikdy nebylo.
k.
52
53
Made with FlippingBook - Online magazine maker