mocných sloupech, popraskaných klenbách chrámů a dalších zapomenu- tých místech. Datlová palma zvedala střechu svého větvoví do výše, jako by chtěla být slunečníkem. Bělošedé pyramidy směřovaly v čistém vzduchu k nebi jako stínové kresby, pštros ukazoval, jak hbitě dovede používat své dlouhé nohy, a odpočívající lev hleděl velkýma chytrýma očima na sfingu, napůl zasypanou pískem. Vody Nilu ustoupily a celé koryto se hemžilo žábami. To byl pro čapí rodinu ten nejkrásnější pohled. Mláďata se dokonce domnívala, že něco tak bezměrně krásného může být jenom přelud. „Taková nádhera na nás vždycky čeká v naší teplé zemi!“ pravila čapí matka a mláďatům z toho až svrbělo v břiše. „Uvidíme ještě něco?“ ptala se ale vzápětí. „Poletíme ještě dál, mnohem dál do země?“ „Tam již není nic k vidění!“ odpověděla čapí matka. „Za touto žírnou krajinou je jen divoký les, v němž strom prorůstá strom a spolu se spletí popínavých rostlin tvoří neproniknutelnou houštinu, jíž si svýma těžko- pádnýma nohama dokáže razit cestu jedině slon. Hadi tam jsou pro nás příliš velcí a čtyřnožci příliš rychlí. A kdybyste se odvážili až dovnitř pouště, skončíte s očima plnýma písku, a to jste na tom ještě dobře. Hůř to dopadne s tím, kdo se dostane do pískové smršti. Ne, tady je nám nej- lépe. Jsou tu žáby a kobylky! Tady zůstaneme a vy s námi!“ A zůstali. Staří odpočívali ve svém hnízdě na štíhlém minaretu, a přece měli plno práce s hlazením svých kabátů. Také si zobákem popotahovali červené punčochy. Potom natáhli krky, vzájemně se pozdravili, zvedli nahoru hlavu s vysokým čelem ochmýřeným jemnými hladkými pírky a jejich hnědé oči chytře zářily. Mladé samičky se rozvážně procházely mezi šťavnatým rákosím, pošil- hávaly po mladých čápech a během navazování známosti při každém třetím kroku buď polkly žábu, anebo potřepávaly malým hádkem. Domní- valy se, že je to velice slušivé, a také jim to chutnalo. Samečkové zase vy- volávali hádky, tloukli druh druha křídly a sekali po sobě zobáky, ba bodali se do krve. Potom se zasnoubil ten a zadala se ona, mnoho samečků a samiček, vždyť kvůli tomu žili. Stavěli si hnízda a dostávali se přitom do nových
hádek, neboť v jižních zemích jsou všichni tvorové horkokrevní. Ale bylo to zábavné na pohled a zvláště veliké potěšení to působilo starým: „Jak to sluší těm našim mladým.“ A každý den tu svítilo slunce, každý den bylo k mání plno jídla, nemu- selo se myslet na nic jiného než na radovánky. To uvnitř bohatého zámku, u egyptského hospodáře, jak jej čápi nazývali, nebylo veselí domovem. Mocný vládce ležel jako bez života na pohovce uprostřed velkého sálu s pestře pomalovanými zdmi, všechny údy ztuhlé. Vypadalo to, jako by ležel v tulipánu, a všichni příbuzní a sluhové stáli kolem něho. Nebyl mrtev, ale také nebylo možné říci, že žije. Spásná květina z rašeliniště v se- verských zemích, kterou měla nalézt a utrhnout ta, jež jej nejvroucněji mi- lovala, nebude nikdy přinesena. Jeho mladá krásná dcera, která v labutím kožíšku zamířila přes moře a země k severu, se už nikdy nevrátí. „Je mrtvá a zmizela!“ oznámily obě labutí panny po návratu domů a po- depřely svá slova báchorkou, již vypravovaly na potkání: „Letěly jsme všechny tři vysoko ve vzduchu. Přesto jsme neunikly očím lovce. Vystřelil tím směrem šíp, který zasáhl naši mladou družku. Pomalu, zpívajíc svoje sbohem, klesala doprostřed lesního jezera. Pohřbily jsme ji na břehu pod smuteční vrbou. Ale pomstily jsme se. Přivázaly jsme oheň pod křídla vlaštovky, která bydlela pod lovcovou rákosovou střechou, ta se vzňala, dům se ocitl v plamenech a on v nich uhořel. Oheň bylo vidět přes celé jezero, jeho odlesky dopadaly až ke schýlené smuteční vrbě, kde je ona nyní zemí v zemi. Nikdy se už nedostane do egyptské země!“ Nato se obě falešnice rozplakaly a otec čáp, který je dobře slyšel, zaklapal zobákem, až se to rozléhalo: „Jaká to lež, jaký výmysl! Mám chuť prohnat jim prsa zobákem!“ „A ulomit si jej!“ odtušila čapí matka. „To bys pak krásně vypadal. Měl bys myslet na sebe a na svoji rodinu, všechno ostatní je vedlejší!“ „Stejně si sednu na římsu otevřené kopule. Snad se učenci a mudrci, až budou zítra ráno hovořit o nemocném, dostanou věci trochu na kloub.“ A učenci a mudrci se sešli a hovořili mnoho, probírali zeširoka, v čem se čáp nevyzná – ale docela nic z toho nevyplynulo pro nemocného nebo pro jeho dceru v divokém rašeliništi. Přesto bychom si je měli poslech- nout. Nikdy neškodí vědět víc! Zvědět, co předcházelo, a tak lépe porozu- mět té historii – aspoň tolik jako otec čáp.
k.
62
63
Made with FlippingBook - Online magazine maker