mumie, který vzápětí praskl a z něj vystoupil dávný král, černý jako smůla, lesklý jako lesní slimák a mastný jako rašelina. Nevěděla jsem, zda je to král močálů, nebo mumie z pyramidy. Objal mne svými rameny a mně bylo, jako bych měla umřít. To, že jsem živá, jsem poznala, teprve když jsem ucítila teplo na svých prsou. Malý ptáček tam třepetal křídly, cvrlikal a zpíval. Pak vzlétl vysoko k tmavému těž- kému stropu, avšak dlouhá zelená stuha nepřestala jej sponou poutat ke mně. Naslouchala jsem a rozuměla zvukům jeho touhy: ‚Svobodu! Slu- neční svit! Otce!‘ A vzpomněla jsem si na svého otce v naší slunečné zemi, na svůj život i na svoji lásku a uvolnila jsem stuhu a nechala jej odletět pryč. Od té doby jsem už nikdy nesnila. Spala jsem těžkým a vidím, že i dlouhým spánkem, dokud mne zvuky a vůně nezvedly a ne- uvolnily!“ Ale kam byla odhozena zelená stužka od matčina srdce ke křidélkům ptáčkovým, kde ta se nyní třepetala? Jenom čáp věděl, že tou stužkou byl zelený rákos a sponou zářící květina, kolébka dítěte, které vyrostlo do krásy a spočívalo opět na srdci mateřském. Ten čáp, který okolo nich kroužil, zatímco stály v objetí, a potom odlétl ke svému hnízdu, vzal po léta schovávané kožíšky a hodil každé jeden. Za- balily se do nich a odpoutaly se od země jako dvě bílé labutě. „Nyní si pohovořme!“ řekl otec čáp. „Neboť nyní si rozumíme navzá- jem, ačkoli nám každému zobák jinak narostl. Nemohlo se věru stát nic lepšího, než že jste přišly dnes v noci. Zítra ráno bychom již byli daleko odtud, já, matka i naši mladí. Vracím se s ro- dinou na jih! A vy se podle mne řiďte, vždyť jsem starý přítel z nilské země a moje máma také, třeba má lepší srdce nežli řeči. Vždy věřila, že se prin- cezna zachrání! Já s mladými zase odnesl labutí kožešinky sem nahoru… No, to mám radost! A jaké štěstí, že tu ještě jsme! Za kuropění odtáhneme! Celá velká čapí společnost! My budeme v čele, vy jenom leťte za námi a ne- zabloudíte! Ostatně, budu se s mladými po vás ohlížet!“ „Poletíme,“ přikývla egyptská princezna. „A díky tobě poletí květ lo- tosu, který jsem měla přinést, vedle mne! Květ svého srdce budu mít s sebou, tak zní rozluštění. Domů, domů!“ Avšak Helga pravila, že nemůže opustit dánskou zemi, dokud ještě jed- nou nespatří svoji pěstounku, drahou vikingskou paní. V mysli se jí vy- nořovaly všechny krásné vzpomínky, všechna slova, všechny slzy, jež její
pěstounka vyplakala, a zdálo se jí v tom okamžiku, že tuto druhou matku má nejraději. „Dobrá, poletíme tedy nejdříve k vikingskému dvorci!“ pravil otec čáp. „Beztak tam čeká máma s mladými. Ti budou vyvalovat oči a oteví- rat zobáky! Ovšem, máma již tak mnoho nemluví. Stručná je a úsečná, ale tím lépe to myslí! Musím zaklapat zobákem, aby slyšeli, že přichá- zíme!“ I zaklapal otec čáp zobákem a odlétl s labutěmi k vikingskému hradu. Tam byli ještě všichni ponořeni do hlubokého spánku. Vždyť teprve pozdě v noci se dostala vikingská paní na lože a měla i ve spaní obavy o Helgu, která před třemi dny zmizela s křesťanským knězem. Nemohlo být pochyb, že ona mu pomohla odtud. Její kůň zmizel ze stáje, ale jakou mocí bylo vše způsobeno? Vikingská paní myslela na divy, které dle doslechu vykonal bílý kněz skrze ty, kteří mu věřili a následovali ho, a přeskakující myšlenky nabývaly té nejživější podoby i ve snu. Zdálo se jí, že sedí zamyšleně na posteli, zatímco venku vládne nejčer- nější tma. A s tmou přišla bouře, slyšela, jak se valí vlny na západě i na vý- chodě, ze Severního moře i z vod Kattegatu. Obrovský had, který obepínal zemi v hlubině, trhal sebou strašnými záchvěvy. Bylo to před nocí bohů, „ragnaroku“, jak pohané nazývali konec světa, kdy všechno mělo zajít, i nejvyšší bohové. A ti bohové za zvuků rohu křižovali duhu na svých koních, aby oblečeni v ocel vybojovali poslední boj. Před nimi jely okřídlené štítonošky a řadu uzavíraly postavy mrtvých obrů. Jasný vzduch zářil kolem nich světlem severní záře, avšak postupně tma vítězila. A v té strašlivé chvíli se na podlaze k nohám vikingské paní tiskla malá Helga v podobě ohyzdné žáby. Také ona se chvěla, stále úžeji se vinula k pěstounce, vikingská paní ji vzala na klín a láskyplně ji svírala, byť jí slizká žába připadala sebeohyzd- nější. Vzduch zněl údery mečů a kyjů, svištící šípy se nad nimi vznášely jako krupobití. Přišla chvíle, kdy se nebe i země měly rozpuknout, kdy měly hvězdy a všechno ostatní zaniknout v ohni zhouby. A přece hluboko v nitru cítila, že vzejde nové nebe, ba i nová země vzejde, že se zase bude obilí vlnit tam, kde se nyní valí moře přes neplodné písečné dno. Že ne- vyslovitelný Bůh bude vládnout a k němu vystoupí Baldur, vysvobozený
k.
78
79
Made with FlippingBook - Online magazine maker