vikingské paní, jež z toho vyrozumí, že její schovanka žije a vzpomíná na ni. „Je to těžké!“ pomyslel si otec čáp, když mu Helga připjala náramek na krk. „Ale zlato a čest nesmíme odhazovat na cestě! Aspoň to bude pro ty nahoře potvrzením, že čápi nosí štěstí!“ „Ty snášíš zlato a já snáším vejce!“ pravila matka čápice. „Ty snášíš jenom jednou, kdežto já každý rok, leč uznání se nedostane ani jednomu z nás! To tak uráží!“ „Avšak máme sebevědomí, matko!“ odtušil otec čáp. „To si můžeš pověsit na kabát!“ pokračovala matka čápice. „Z toho nemáš ani příznivý vítr, ani jídlo!“ Potom odlétli. Malý slavík, který zpíval v tamaryškovém keři, se rovněž chystal na sever. Helga jej často slýchala nahoře v rašeliništi a také mu chtěla svěřit poselství. Znala ptačí řeč od té doby, co cestovala s čápy v labutím kožíšku, a tak jí snad i slavík porozumí. I prosila jej, aby letěl k hrobu z kamenů a větví v bukovém lese na Jut- ském poloostrově a požádal všechny ptáčky, aby jej střežili a aby nad ním co nejčastěji zpívali své kouzelné písně. A slavík letěl – a čas letěl také! Orel na pyramidě pak na podzim spatřil velký průvod bohatě nalože- ných velbloudů, doprovázených nádherně oblečenými ozbrojenými muži na supějících arabských koních se srstí zářící jako zlato, chvějícími se noz- drami a s hřívou až k nohám. To vznešení hosté v čele s královským prin- cem z arabské země, krásným, jak princ má být, jeli do hrdého domu, na němž nyní čapí hnízdo zelo prázdnotou. A záhy celý dvůr ožil svatebním ruchem. Malá Helga byla nevěstou ob- lečenou do hedvábí a šperků, ženichem onen mladý princ z arabské země. Oba seděli v čele stolu mezi matkou a dědečkem, ona se však nedívala do ženichovy snědé mužné tváře, na níž se vlnil černý vous, nehleděla do jeho černých ohnivých očí, jež se na ni upíraly. Vzhlížela ven, k jiskřivým hvězdám, které zářily na nebi. Tu se ozvaly silné údery křídel vracejících se čápů a staří, ač byli znaveni cestou a toužili po odpočinku, zamířili přímo k zábradlí balkonu, neboť už na hranicích země slyšeli, jaká slavnost se chystá, a také, že je Helga oba nechala namalovat na zeď, neboť patřili k jejímu životnímu příběhu. „To od ní bylo velice hezké!“ pravil otec čáp.
„To je velmi málo!“ namítla matka čápice. „Méně toho být nemohlo.“ Vtom je malá Helga zahlédla a vyšla na balkon, aby je pohladila. Staří čápi pokyvovali hlavami, nejmladší mladí na to kulili oči, ale všichni se cítili poctěni. Pak Helga znovu upřela zrak na nebe a viděla, že se mezi ní a hvězdou, která září stále jasněji, pohybuje postava, čistší nežli vzduch, a přece patrná, a snáší se blíž a blíž. Byl to mrtvý křesťanský kněz, rovněž on přišel z říše nebeské na její svatbu. „Lesk a krása tam převyšují všechno, co svět zná!“ pravil. A malá Helga sepjala ruce a modlila se tak vroucně, tak z hloubi, jak se ještě nikdy nemodlila. Prosila, aby se směla nahoru aspoň na jedinou mi- nutku podívat, aby mohla vrhnout jeden jediný pohled do říše nebeského otce. Kněz ji vyslyšel, zvedl ji do lesku a krásy, do proudu zvuků i světla – a nesvítilo a neznělo jenom okolo ní, ale i v jejím nitru, co se slovy nedá vypovědět. „Ale teď musíme zpět, postrádají tě!“ pravil. „Ještě malou chvíli!“ prosila. „Jenom jedinou minutu!“ „Musíme na svět, všichni hosté už odcházejí!“ „Jenom jediný pohled! Poslední!“ Potom opět stála Helga na balkoně – ale všechny pochodně venku byly pozhasínané, všechna světla v sále zmizela a čápi byli pryč. Žádného hosta nebylo vidět, ani ženich tu nebyl – jako by ty tři krátké minuty všechno odvály. Helga s úzkostí v srdci kráčela velkým prázdným sálem a vkročila do sousední světnice, kde spali cizí vojáci. Otevřela postranní dveře, které vedly do jejího pokojíku, ale ledva se zklidnila, že je v jeho bezpečí, stála venku v zahradě. Tak to zde přece dříve nevypadalo, pomyslela si. A nebe se červenalo, již bylo blízko svítání. Tu spatřila čápy a volala na ně jejich řečí. Otec čáp kroutil hlavou, nicméně poslouchal a po chvíli se přiblížil až k ní. „Ty hovoříš naší řečí!“ pravil. „Co chceš? A co tu hledáš, cizí ženo?“ „Vždyť to jsem já! Helga! Což mne nepoznáváš? Před třemi minutami jsme spolu mluvili tamhle na balkoně!“
k.
84
85
Made with FlippingBook - Online magazine maker