Hans Christian Andersen: POHÁDKY

Kominíček a malá pastýřka vzhlédli ke starému Číňanovi a jejich oči byly plné nejistoty a úzkosti, neboť se báli, že přikývne. Ale on už nemohl kývat a také se mu nechtělo komukoli vykládat, že má navždycky vyztu- ženou šíji. Tak zůstaly naše dvě porcelánové figurky pohromadě, žehnaly dědečkovu zatuhlému krku a měly se rády, dokud se nerozbily.

SMRČEK

V lese stál hezký smrček. Měl pěkné místo, mohlo k němu slunce – i vzduchu tam bylo dost a obklopovalo jej mnoho jeho velkých družek, jedlí a sosen. Ale náš smrček měl tuze naspěch s růstem, a tak nemyslel na teplé slunko a čerstvý vzduch, natož aby si všímal ven- kovských dětí, jež tu pobíhaly a rozprávěly, když si vyšly na jahody nebo ostružiny. Někdy přicházely rovnou s hrncem, jindy nabodávaly jahody na slámu a potom se uvelebily vedle smrčku. „Podívejte, ten je rozkošně maličký!“ říkaly. To ale smrček nerad slyšel a nestačilo mu ani to, že byl každý rok o velký výhonek vyšší, neboť u smrku můžeme vždy dle počtu výhonků spočítat, kolik mu je let. „Ach, kéž bych už byl tak velký jako ostatní stromy! Abych do daleka rozkládal svoje větve a vrcholkem viděl do širého světa! Ptáci by stavěli hnízda v mojí koruně, a kdyby zadul vítr, kýval bych se ušlechtile společně se svými druhy!“ vzdychal a nijak ho netěšilo sluneční světlo, ptáci ani růžové mráčky, které nad ním ráno a večer pluly. Pak nastala zima, všude ležel zářivě bílý sníh a zajíc, který tudy často hopkal, sedával rovnou na náš stromeček. To už bylo přímo k zlosti! Ale dvě zimy uplynuly, a když přišla třetí, byl smrček tak vzrostlý, že se mu zajíc musel vyhnout. Přesto dál vzdy- chal: „Ó, růst, růst, být velkým a starým, to je to nejkrásnější na celém světě.“ Potom opět přišel podzim a s ním se v lese objevili dřevorubci. Přišli porazit několik největších stromů. Opakovalo se to každý rok a smrček, který byl již úplně dorostlý, pojímala úzkost, když nádherné mohutné stromy padaly s praskotem a sténáním k zemi, když je otesali tak, že dlouhé holé kmeny nebyly k poznání, a položili na vozy, aby je koně od- táhli pryč.

k.

118

119

Made with FlippingBook - Online magazine maker