Děti si už zase hrály venku a nejmenší mělo na prsou zlatou hvězdu, která zdobila náš stromek v jeho nejšťastnější večer. Ten však již minul, stromek zahynul a všemu byl konec. Konec, konec, tak jako každá pohádka má svůj konec!
PASÁČEK VEPŘŮ
B yl jednou jeden chudý princ. Království měl malinkaté, ale na že- nění víc než bohatě stačilo, a on se ženit chtěl. Pravda, bylo od něho odvážné říci císařově dceři: „Vezmeš si mě?“ Ale troufl si to. Vždyť jeho jméno bylo do té míry proslulé, že nejmíň sto princezen by s radostí souhlasilo a ještě by mu pěkně poděkovalo. Jenže tahle, kdepak! A tak pěkně poslouchejte, jak to bylo dál... Na hrobě princova tatínka rostl růžový keř, a krásnější růžový keř jste v životě neviděli. Kvetl sice pouze jednou za pět let a pokaždé jenom jedi- ným květem, ale zato ten květ voněl tak sladce, že když jste k němu při- čichli, zapomněli jste na všechny starosti a trápení. Pak byl na zámku ještě slavík. Ten zase zpíval, jako by mu do hrdélka vložili ty nejkrásnější melodie, a princ rozhodl, že tu růži a toho slavíka pošle princezně darem. I dali je do velkých stříbrných pouzder, pouzdra poslali do císařského paláce a císař je dal přinést do velkého sálu, kde si princezna hrála na „ná- vštěvy“ s dvorními dámami, které beztak neměly nic jiného na práci. Když princezna pouzdra s dary uviděla, zatleskala radostně rukama a toužebně vzdychla:
„Kéž by to bylo koťátko!“ Ale byla to krásná růže.
„No ne, ta je vskutku krásně udělaná!“ vzdychaly obdivně dvorní dámy. „Ta je víc než krásně udělaná,“ pravil císař, „je udělaná překrásně!“ Ale princezna k ní přivoněla a málem se dala do pláče. „Fuj! Otče! Vždyť není ani trochu umělá, je skutečná!“ „Fuj!“ opakovali po ní všichni dvořané. „Je skutečná!“ „Dobrá, avšak měli bychom otevřít druhé pouzdro, než se rozhněváme,“ mínil císař.
126
127
Made with FlippingBook - Online magazine maker