„Achich, já ubohá! Proč jen jsem si nevzala toho krásného prince! Teď jsem nemusela být tak strašně nešťastná,“ nepřestávala si zoufat císařská dcera. A tu pasák vepřů zašel za strom, smyl černou a hnědou barvu z ob- ličeje a odhodil ošklivé šaty. Když se zase objevil před princeznou, měl na sobě nádherný královský šat a ona sklonila hlavu před tou krásou a vzne- šeností. Ale princ pravil: „Donutilas mne, abych tě pokořil. Počestný princ ti byl málo, pro růži a slavíka jsi měla jen pohrdání, ale s pasákem vepřů ses klidně líbala pro hračku. Nezasloužíš si nic jiného než pohrdání.“ Pak vešel do své říše, přirazil dveře a zaklapl závoru. Jen ať si princezna venku zpívá:
PAHOREK SKŘÍTKŮ
P o rozpukané kůře jednoho starého stromu pobíhalo několik mršt- ných ještěrek. Rozuměly si velice dobře, neboť hovořily ještěrčí řečí. „No ne, to je ale hluku a spěchu na starém dobrém pahorku skřítků!“ řekla jedna z nich. „Pro samý rámus jsem celé dvě noci skoro oka nezam- houřila. Stejně mi bývá, jenom když mě bolí zuby – to také nespím!“ „Docela určitě se něco děje!“ pravila druhá ještěrka. „Nechávají stát pa- horek na čtyřech sloupech až do kuropění, aby pořádně vyvětralo, a ru- salky se učí novým tancům, jak lze poznat dle dupotu. Něco se tam zkrátka chystá!“ „Tím si můžete být jisté. I žížala, s níž jsem nedávno rozmlouvala a k níž mě váže jakýsi příbuzenský vztah, to potvrdila,“ připojila se třetí ještěrka. „Přicházela rovnou z pahorku, kde po několik dní a nocí hrabala, a vě- děla toho dost. Vidět nemůže to ubohé zvíře, ale cítí a slyší docela dobře. Takže – na pahorku skřítků očekávají cizince. Vznešené cizince! Víc ne- dovedla žížala povědět, neboť to sama netušila, ale všechny bludičky do- staly rozkaz, aby se účastnily pochodňového průvodu, jak tomu říkají. A zlaté a stříbrné nádobí, jehož je pahorek plný, se čistí a leští, aby se pěkně vyjímalo v měsíčním světle.“ „Kdo to jen může být – ti cizinci?“ vrtalo hlavou všem ještěrkám a jedna přes druhou vykřikovaly: „Co se tam asi připravuje? Slyšte, jaký je tam hluk! Slyšte, jaký je tam šum!“ A vtom se návrší skřítků otevřelo a z něj vyběhla postarší rusalka s na- hými zády, ale jinak velmi slušně oblečená. Byla to hospodyně krále skřítků, říkalo se, že snad i jeho vzdálená příbuzná. Na čele měla jantarové srdce a nohy se jí jen míhaly: Cupy, cupy! Utíkala jako vítr a přímo dolů – do močálu k příteli lelkovi. „Zveme vás na dnešní večer do našeho pahorku,“ řekla, „ale nechtěl byste nám dříve prokázat velkou službu a vzít na sebe sezvání hostí? Po- mozte něčím, když sám nemáte domácnost! Navštíví nás několik náramně
„Ach, můj milý Augustine, všechno přejde, všechno mine!“
k.
134
135
Made with FlippingBook - Online magazine maker