Třetí byla docela jiná než ostatní. Učila se v hastrmanově hospodě vařit a dovedla čarovnou pečínku prošpikovat světluškami namísto slaniny. „To bude dobrá hospodyně!“ pochválil ji stařeček šotek a přiťukl si s ní, ale jen naoko, neboť nechtěl příliš mnoho pít. Pak přišla čtvrtá dcera. Měla velikou zlatou harfu a dokázala na ni hrát tím způsobem, že když rozezvučela první strunu, zvedli všichni levou nohu, neboť skřítkové a šotci jsou leváci, a poté co udeřila na druhou strunu, museli všichni dělat, co chtěla. „To je nebezpečná ženská!“ řekl dědoušek šotek, zatímco oba jeho synové opouštěli pahorek, protože se už nudili. „A co umějí tvoje další dcery?“ „Jsem zamilovaná do Norů!“ odpověděla pátá rusalka. „A pokud se vdám, tak jedině do Norska!“ „To říká kvůli písni, v níž se praví, že až svět zanikne, zůstanou pouze norské skály jako jeho připomínka a památka. Ano, proto chce k vám na- horu, velmi se bojí zániku,“ pošeptala nejmladší ze sester dědouškovi. „Hoho!“ řekl stařec. „To se podívejme! A co dovede sedmá a nejmladší?“ „Ještě přijde šestá před sedmou!“ pravil král skřítků, neboť uměl počítat. Ale šestou rusalku nedonutili, aby něco předvedla. „Neumím nic jiného než říkat lidem pravdu!“ vymluvila se. „Proto se o mne nikdo nestará a já si hledím vystačit s tím, že si šiju rubáš!“ Nyní směla vystoupit sedmá a nejmladší. A co uměla? Inu, vypravovat pohádky, a dokázala jich vypravovat tolik, kolik jen sama chtěla. „Tady je mých pět prstů,“ vztáhl k ní paži stařeček, „a zkus mi vypravo- vat o každém jeden příběh!“ I vzala ho rusalka za ruku a on se smál, až se prohýbal, a když dovyprá- věla o prsteníku, který byl obtočen zlatým kroužkem, jako by věděl, že tu dojde k zasnoubení, řekl stařec: „Drž pevně, co máš, ta ruka je teď tvoje! Tebe jedinou chci mít za ženu!“ Ale rusalka pravila, že mu ještě poví pohádku o malíčku. „Tu si poslechneme až v zimě,“ rozhodl starý šotek, „a také mi ještě jed- nou povíš tu o jedli a bříze a o darech víl a mrazu s rolničkami! Buď si jistá, že se ještě mnoho navypravuješ, neboť u nás nahoře to dosud nikdo dobře neumí. A budeme sedávat v kamenné jizbě, kde s praskotem hoří borová polena, a budeme pít medovinu ze zlatorohů norských králů. Vod- ník mi jich několik kusů daroval. A jak tak budeme sedět, přijde na ná- vštěvu žrec a bude zpívat salašnické písně. To bude veselo! Los bude
142
„Jenom se tak nenaparujte!“
Made with FlippingBook - Online magazine maker