skákat přes vlny a otloukat se o skaliny, ale až k nám se nedostane! Ano, věř mi, je dobře v našem starém Norsku! Ale kde jsou moji chlapci?“ Ach ano, kde byli chlapci? Běhali polem a zhasínali bludičky, které se tak ochotně a spořádaně dostavily k pochodňovému průvodu. „Copak to je, takhle se honit!“ napomínal je stařec. „Právě jsem vám našel matku a vy si také můžete vybrat každý podle své chuti.“ Ale chlapci řekli, že rádi pohovoří a popijí na přátelství, ale po ženitbě že netouží. I hovořili, připíjeli si a vyprázdnili každou skleničku až na dno. Potom si svlékli šaty a beze studu ulehli na stůl k spánku. Stařeček však tančil se svojí mladou nevěstou až do rána a vyměnil si s ní boty, což je u šotků a skřítků významnější než výměna prstenů. „Právě kokrhá kohout!“ oznámila stará rusalka, když se rozednilo. „Mu- síme zavřít okenice, aby nám sem nepražilo slunce!“ A s tím se pahorek zavřel. Venku ale pořád ještě běhaly ještěrky nahoru a dolů po rozpukané kůře stromu a družka pravila družce: „Oh, jak mám ráda toho starého norského šotka!“ „Já mám raději jeho chlapce!“ prohlásila žížala, to ubohé zvíře, které nemohlo nic vidět.
RAJSKÁ ZAHRADA
B yl jeden královský syn a snad nikdo neměl tolik krásných knih jako on. O všem, co se událo na tomto světě, se tak mohl dočíst a spatřit to nádherně namalované. Každý národ a každá země v nich byly popsány, jen o tom, kde hledat rajskou zahradu, tam nestálo ani slova. A právě na to princ nejvíc myslel. Jeho babička mu vypravovala, když byl ještě docela malý a teprve se chystal do školy, že květiny v rajské zahradě chutnají jako nejsladší koláč a jejich kalíšky jsou plné nejjemnějšího vína. Také říkala, že je na jednom květu napsáno Dějepis , na druhém Zeměpis , na jiném Počty . Stačilo sníst ten koláč a znal jsi vše, co ses měl za úkol naučit, a čím více jsi jedl, tím více jsi z dějepisu, zeměpisu i počtů věděl. Tehdy tomu bezmezně věřil. Až když povyrostl, pochopil, že nádhera rajské zahrady spočívá ještě v něčem jiném. „Proč jen utrhla Eva jablko ze stromu vědění! Proč jen jedl Adam za- povězené ovoce! Být já na jejich místě, nebylo by se to stalo! Nikdy by se hřích nedostal na svět!“ To říkal tenkrát a to říkal ještě, když mu bylo sedmnáct let. Rajská za- hrada nepřestávala zaměstnávat jeho mysl. Jednoho dne si vyšel do lesa. Šel sám, neboť tak se procházel nejraději. Připozdívalo se, stahovaly se mraky a pak se spustil liják. Nebe se změnilo v jeden jediný splav, z něhož se řítila voda, a byla taková tma, jaká bývá v nejhlubší studni. Princ se brzy smekal po vlhké trávě, brzy klopýtal o mokré kameny, které vyčnívaly ze skalnaté půdy. Všude bylo vody ažaž a na ubohém princi nezůstala nit suchá. Musel přelézat veliká skaliska, z nichž voda crčela do vysokého mechu. Byl zemdlen, že se sotva držel na nohou. Tu uslyšel podivný šumot a spatřil před sebou velikou jeskyni. Uvnitř hořelo světlo, že bys na něm mohl upéci celého jelena, a tak se také dělo. Nádherný jelen s obrovskými parohy se pomalu otáčel na rožni mezi dvěma
k.
144
145
Made with FlippingBook - Online magazine maker