strom poznání. Zářil leskem, který oslepoval oči, a zpěv odtud zněl, jako by mu jeho matka zpívala jemně a líbezně: „Moje dítě! Moje milované dítě!“ Vzápětí naň kývla víla a něžně zvolala: „Pojď za mnou! Pojď za mnou!“ A on se za ní hnal, zapomněl na svůj slib, zapomněl na vše hned prvý večer, a ona dál kývala a usmívala se. Vůně, kořenná vůně kolem se stávala silnější, harfy zněly mnohem krásněji a zdálo se, že miliony usmívajících se hlav v sále, kde strom rostl, kývají a pějí: „Všechno máme zvědět! Člověk je pán světa.“ A z listů stromu poznání již nekanuly krvavé slzy, aspoň princi přišlo, že to jsou zářivé hvězdy. „Pojď za mnou! Pojď za mnou!“ nepřestávaly lkát chvějící se tóny a při každém kroku princova krev prudčeji vřela. „Musím,“ říkal, „vždyť to není žádný hřích, nemůže být! Proč bych neměl jít za krásou a radostí? Chci jen vidět, jak spí. Vždyť tím nic není ztraceno, pokud se jí nedotknu a nepolíbím ji, a já to neučiním, neboť jsem silný a mám pevnou vůli!“ Vtom víla odhodila svoje zářivé šaty, odhrnula větve a v okamžiku v nich zmizela. „Ještě jsem nezhřešil,“ pravil princ, „a také nezhřeším!“ Ale rozhrnul větve nad tou, jež tu spala i ze sna se usmívající, krásná, jak může být jenom víla v rajské zahradě, sklonil se k ní a spatřil, že se jí na řasách chvějí slzy! „Ty pláčeš nade mnou?“ šeptal. „Neplač, krásná ženo! Nyní teprve chápu rajské štěstí, nyní mi proudí krví a myšlenkami. Sílu cherubína a věčný život cítím ve svém pozemském těle. Nechť třeba pro mne nastala věčná noc. Jediná minuta, jako je tato, je dosti velkým bohatstvím!“ Políbil slzy na jejích tvářích a jeho ústa dotkla se jejích. Tu zazněl úder hromu, tak hluboký a strašlivý, jaký ještě nikdy nikdo neslyšel, a všechno se zřítilo. Krásná víla i kvetoucí rajská zahrada klesaly, klesaly hluboko, a stále hlouběji. Princ viděl, jak se vše propadá do černé noci a jak už jen jako malá zářivá hvězda svítí z té velké dáli. Smrtelný chlad proběhl mu údy, zavřel oči a dlouho ležel jako mrtvý. Studený déšť mu skrápěl obličej, ostrý vítr se honil kolem jeho hlavy, až se nakonec vrátily jeho myšlenky zpět.
156
„Nyní započneme svoje tance!“
Made with FlippingBook - Online magazine maker