„Co jsem to učinil!“ vzlykal. „Zhřešil jsem jako Adam! Zhřešil jsem tak, že se ráj propadl hluboko do země!“ Otevřel oči. Hvězda tam daleko, hvěz- da, která zářila jako zapadlý ráj, stále ještě svítila – byla to jitřenka na nebi. Povstal a viděl, že je v hlubokém lese a na dohled má jeskyni větrů. Pak už matka větrů seděla vedle něho a rozhněvaně vztahovala ruku do výše. „Hned první večer!“ pravila. „To jsem si mohla myslet! Kdybys byl mým hochem, už bys byl v pytli!“ „Tam také skončí!“ přisadila si opodál stojící Smrt. Byla to statná stará žena s kosou v ruce a s velkými černými křídly. „Do rakve jej položíme, ale teď ještě ne. Teď si ho pouze poznamenám. Jen ať si ještě chvíli putuje po světě, aby odpykal svůj hřích, aby se mohl napravit! Ale jednou se vrátím! Až se toho nejméně naděje, strčím ho do černé rakve a poletím s ním ke hvězdám, kde také kvete rajská zahrada. Bude-li dobrý a zbožný, vstoupí do ní. Bude-li však mít myšlenky a srdce stále plné hříchů, klesne s rakví ještě hlouběji, než klesl ráj. A teprve za tisíc let si pro něj přijdu, aby se buď propadl ještě hlouběji, nebo se ocitl na jiskřící hvězdě, která tam nahoře tak krásně září.“
SNĚHOVÁ KRÁLOVNA
SEDM POHÁDEK
První pohádka, v níž se vypravuje o zrcadle a střepech
P ěkně se posaďte. Naše vyprávění právě začíná – a až se dostaneme na jeho konec, budeme vědět víc, než víme nyní. Teď si budeme rozprávět o jednom čaroději. Tak tedy, byl jednou jeden zlý čaroděj, ale co říkám čaroděj, byl to sám ďábel! A ten se jednoho dne nacházel v obzvláště dobré náladě, protože se mu podařilo zhotovit zrcadlo, které mělo tu vlastnost, že v něm vše dobré a krásné téměř zmizelo, zato ničemné a špatné věci vystupovaly do popředí a nabývaly obrovských rozměrů. Nejkrásnější krajiny v něm vypadaly jako rozvařený špenát, nejlepší lidé se stávali ošklivými nebo stáli na hlavě bez trupu. Obličeje se v něm tak zrůdně proměňovaly, že nebyly k poznání, a měl-li někdo třeba jen pár pih, mohl si být jist, že se mu v zrcadle rozle- zou po celé tváři. Zábavnější věc nikdo ještě nevymyslel, liboval si ďábel, když viděl, jak se každá dobrá a zbožná myšlenka, která v člověku je, obráží v zrcadle jako po- šklebek. Ba dokonce přitom propukal v smích, nemohl se svého mazaného vynálezu vůbec nabažit a ti, kdo chodili do jeho čarodějnické školy, neboť měl i svoji školu, všude vypravovali, že se stal zázrak. Mínili tím, že lze te- prve nyní zjistit, jak doopravdy vypadá svět, běhali se zrcadlem křížem krá- žem a nakonec nebylo země ani člověka, který by v něm nebyl zpitvořen. Chtěli také doletět do nebe, tropit si šašky i z pánaboha a andělů, ale čím letěli výš, tím víc se zrcadlo třáslo, až je sotva udrželi. Přesto pokra- čovali v cestě k bohu a andělům, avšak tu se zachvělo zrcadlo tak strašlivě, že jim vyklouzlo z rukou a padalo dolů k zemi. Zde se roztříštilo na sta- miliony a možná i víc než biliony kousků, které zapříčinily ještě mnohem větší neštěstí, než stačilo způsobit samo. Neboť některé jeho střepiny,
160
161
Made with FlippingBook - Online magazine maker