tolik ráda. A také si už nehráli tolik jako dřív, protože Kaje nyní bavily docela jiné věci. Jednoho zimního dne, když opět padal sníh, přinesl do- konce veliké zvětšovací sklo, vystrčil cíp svého modrého kabátu z okna a zachytil do něj několik vloček. „Podívej se přes to sklo!“ poručil Gerdě a dívenka viděla, jak se každá vločka několikrát zvětšila a vypadala jako nádherný květ nebo deseticípá hvězda. Byl to krásný pohled. „Vidíš, jak jsou pozoruhodné?!“ řekl Kaj. „Jsou mnohem zajímavější nežli skutečné květiny, protože na nich nenajdeš jedinou chybičku, jsou úplně přesné. Jenom kdyby netály!“ A za chvíli nato odběhl a vrátil se s velkými rukavicemi na rukou a sáň- kami na zádech. „Mám dovoleno jezdit na velkém náměstí s ostatními kluky!“ křikl Gerdě do ucha a zmizel. Na náměstí nejodvážnější chlapci přivazovali svoje sáňky k selským po- vozům, aby se s nimi potají svezli co největší kus cesty. A právě když byli v nejlepším, když se nejvíc bavili, přijely veliké bíle natřené saně a v nich seděl kdosi zabalený do nařasené bílé kožešiny, na hlavě bílou řasnatou čepici. Kaj k nim hbitě přivázal svoje sáňky, dvakrát s nimi objel náměstí, ale pak saně rychle náměstí opustily a vjely do ulice. Osoba držící otěže obrá- tila hlavu, kývla na Kaje, jako by se znali, a kdykoli chtěl Kaj sáňky odvá- zat, pokynula ona osoba opět tak přívětivě, že zůstal. Projeli městskou branou. A sotva ji nechali za sebou, začala tak pru- dká vánice, že chlapec nedohlédl na vlastní ruku, ale jeli dál. Kaj honem pustil provaz, teď už se opravdu toužil odpoutat, ale nebylo mu to nic platné. Jeho maličké sáňky jako by byly k bílým saním přilepeny, letěly s nimi s větrem o závod. Začal hlasitě křičet, avšak nikdo ho neslyšel, sníh se stále hustěji sypal a saně se řítily kupředu, jen občas poskočily, jako by překonávaly příkopy či ploty. Chlapec byl tak vylekaný, že se chtěl pomodlit otčenáš, ale nevzpomněl si na nic jiného než na velkou násobilku. Sněhové vločky byly větší a větší, až vypadaly jako veliké bílé slepice. Nakonec ale velké saně uskočily stranou, zastavily a osoba, která v nich seděla, vstala. Byla to vysoká štíhlá dáma v oslnivě bílém kožichu a čepici ze sněhu – byla to Sněhová královna.
166
Kaj a Sněhová královna
Made with FlippingBook - Online magazine maker