Třetí pohádka, ve které se vypravuje o stařeně, která měla zahradu a uměla čarovat A jak se dařilo malé Gerdě, když se Kaj nevracel? A kde vlastně Kaj byl? Nikdo nevěděl, nikdo jeho zmizení neuměl vysvětlit. Chlapci vypravovali, že viděli, jak si přivazuje sáňky k velikým nádherným saním, které zajely do ulice a zamířily městskou branou ven. Víc nemohli říci, neboť víc ani ostatní netušili. Jen slzy pro něj prolévali – a hlavně malá Gerda plakala dlouho a hořce. Nakonec se začalo říkat, že je mrtev, a soudilo se, že se nejspíš utopil v řece, která tekla okolo města. Byly to předlouhé a smutné zimní dny! Potom ale zase přišlo jaro s tep- lejšími slunečními paprsky. „Kaj už není, zmizel,“ vzhlédla k nim malá Gerda. „Tomu nevěřím!“ odpověděl sluneční paprsek. „Kaj je pryč, umřel,“ řekla malá Gerda vlaštovkám. „Tomu nevěříme!“ odvětily a posléze tomu nevěřila ani Gerda. „Vezmu si svoje nové červené střevíčky,“ řekla jednoho dne. „Ty, co Kaj nikdy neviděl, a půjdu k řece a zeptám se jí.“ Bylo časně zrána, a tak jen políbila babičku, která ještě spala, obula si červené střevíčky a zamířila docela sama k městské bráně. „Je pravda, žes mi vzala malého kamaráda, s nímž jsem si hrávala?“ otá- zala se, když dorazila k řece. „Dám ti svoje červené střevíčky, vrátíš-li mi jej!“ A vlny, zdálo se jí, přikyvovaly. I stáhla z nohou červené střevíčky, nej- drahocennější svůj majetek, a hodila je do řeky. Střevíčky však padly jen kousek od břehu a vlnky je hned zase přinesly zpátky, jako by jí řeka ne- chtěla vzít to nejvzácnější, co jí zbylo, když už teď nemá malého Kaje. Ona ale myslela, že nehodila střevíčky dost daleko, vlezla do lodičky, kterou našla v rákosí, přešla na samu její špičku a hodila střevíčky znovu do vody. Jenže loďka nebyla pevně přivázaná a dívčiny pohyby způsobily, že od- razila od břehu. Gerda to zpozorovala a snažila se z loďky vyskočit, ale než doběhla na druhý konec, byla loďka na loket od břehu a rychle ujížděla po proudu. Malá Gerda se velice polekala a dala se do pláče, avšak nikdo z lidí ji neslyšel. Vše pozorovali jenom vrabci letící podél řeky, a protože ji na zem
„Dobře se nám jelo, co říkáš?“ pravila. „Ale vidím, že tebe zebe! Vlez si do mého medvědího kožichu,“ posadila Kaje do saní vedle sebe a ovinula ho svým pláštěm. Bylo to, jako by upadl do sněhové závěje. „Ještě je ti zima?“ otázala se a polibek, který mu přitom vtiskla na čelo, byl studenější nežli led. Projel Kajovi až k srdci, přestože je měl už napůl jako rampouch, dokonce se mu zdálo, že musí zemřít, ale to vše trvalo jen okamžik. V příští vteřině mu začalo být příjemně, ani závan chladu necítil kolem sebe, a zvolal: „Moje saně! Nezapomeň na moje saně!“ To byla jeho největší starost, ale nemusel se bát. Byly již přivazovány k jedné bílé slepici, která je za nimi nesla na zádech. Sněhová královna pak políbila Kaje ještě jednou a on v tu chvíli zapom- něl na malou Gerdu i na starou babičku a na všechny doma. „Víckrát tě už nepolíbím,“ řekla, „neboť každým dalším polibkem bych tě usmrtila!“ Kaj se na ni zahleděl. Byla velmi krásná. Chytřejší a hezčí obličej si ne- dovedl představit a už nevypadala jako z ledu, jako tehdy, když na něj ký- vala za oknem. V jeho očích byla dokonalá, už se jí pranic nebál a pochlubil se, že umí počítat zpaměti, a to i zlomky, a že ví, kolik čtvereč- ních kilometrů měří jednotlivé země a kolik mají obyvatel. Usmála se na něj a jemu se najednou zdálo, že to, co ví, ještě nestačí, že je to víc než málo tváří v tvář tajemným prostorám před nimi. A pak se s ním vznesla vysoko k černým mrakům a sněžná bouře kolem nich hučela a burácela, jako by zpívala staré písně. Letěli přes lesy a jezera, přes moře a země. Dole se proháněl chladný vítr, vlci vyli a leskl se sníh. Nad nimi krákoraly a mávaly křídly černé vrány a nejvýš nad tím vším svítil velký a jasný měsíc. Na ten se pak Kaj díval každou tu dlouhou, předlouhou zimní noc, zatímco ve dne spal u nohou Sněhové královny.
k.
170
171
Made with FlippingBook - Online magazine maker