Polní vrána, která mezitím vstoupila do stavu manželského, ji doprová- zela první tři míle cesty. Uvelebila se vedle ní, neboť sedět proti směru jízdy jí nedělalo dobře. Druhá vrána s nimi nejela. Od chvíle, co dostala stálé místo, se tak přejídala, že ji z toho bolela hlava, a tak jen stála v bráně a mávala za kočárem plným cukrových koleček, ovoce a oříšků. „Sbohem! Sbohem!“ volali princ a princezna. Pak se i polní vrána rozloučila, a to bylo nejtěžší loučení. Vylétla na strom, roztáhla svá černá křídla a třepetala jimi, dokud jí kočár, lesknoucí se jako jasná sluneční záře, nezmizel z očí.
Pátá pohádka, v níž se vypravuje o loupežnickém děvčeti
J
eli tmavým lesem. Kočár zářil jako plamen a jeho světlo padlo do ob- ličeje loupežníkům. „To je zlato! Zlato!“ zvolali a vyřítili se z houští. Zastavili koně, zabili předjezdce, kočího i služebníky a malou Gerdu vytáhli z vozu. „Je tlusťoučká, pěkná, nejspíš vykrmená oříšky!“ libovala si stará lou- pežnice. Z brady jí rostl ježatý vous a obočí jí splývalo přes oči. „To bude pečínka jako z vykrmeného jehňátka, to si pochutnáme!“ Vytáhla dlouhý nůž, jenž se blýskal až hrůza, a vtom vykřikla: „Au!“ To jak ji vlastní dceruška, uvelebená na jejích zádech, kousla do ucha. Byla náramně divoká a nezpůsobná. „Ty ropucho ohyzdná!“ zlobila se matka tak, že zapomněla zaříznout Gerdu. „Chci, aby si se mnou hrála!“ prohlásilo děvče. „Ať mi dá svůj rukávník, svoje krásné šaty a ať spí vedle mne v postýlce,“ znovu matku kousla, až loupežnice bolestí poskakovala. Všichni loupežníci se smáli a říkali: „Hleďme, jak ji její povedená dcerunka naučila tančit!“ „A taky se chci svézt kočárem!“ pokračovala malá loupežnice, a co chtěla, to jí nikdo nevymluvil, tak byla rozmazlená a tvrdohlavá. Odvedla Gerdu do vozu a jely cestou necestou hlouběji do lesa. Loupež- nické děvče bylo stejně velké jako Gerda, ale silnější a ramenatější. Také
184
„Je tlusťoučká, pěkná, nejspíš vykrmená oříšky!“
Made with FlippingBook - Online magazine maker